Zařadit přístup k Internetu mezi základní lidská práva by jistě mohlo být pro řadu lidí užitečné, ale zdaleka ne tak jednoduché, jak by se na první pohled mohlo zdát. A pokud se díváme na aktivitu Marka Zuckerberga, propagovanou na Internet.org, nesmíme zapomínat ani na to, že je zejména podnikatelem, který si vše pečlivě spočítal.
Začněme ale nejdřív od základní otázky: může vůbec přístup k Internetu být základním lidským právem? Čistě teoreticky samozřejmě ano, ale čistě prakticky velmi pravděpodobně ne. Internet potřebuje k fungování technologie, bez kterých je nepoužitelný. A zároveň také konektivitu, bez které se technologie nedokáží nikam připojit. Museli bychom tedy mezi nárokované položky a práva zahrnout jak samotné připojení, tak i technologii.
Velmi zajímavě své pochybnosti o „právu na Internet“ formuloval už loni v lednu jeden z „otců Internetu“ Vint Cerf, který argumentoval, že „…technologie práva umožňují, ale nejsou samotným právem. Laťka pro to, co považujeme za lidská práva, je nasazena hodně vysoko. Zjednodušeně řečeno musí jít o věci, které jako lidské bytosti potřebujeme k tomu, abychom mohli vést zdravé a smysluplné životy, jako je ochrana před mučením nebo svoboda svědomí.“
Podle Cerfa by se dalo spíše uvažovat o tom, že by Internet mohl být zařazen mezi občanská práva, protože ta nám bývají garantována zákony – na rozdíl od lidských práv, která jsou nám vlastní ze samotné podstaty „lidského bytí“. Ale nakonec se ani on nedomnívá, že by přístup k Internetu měl být mezi občanská, natož lidská práva zařazen. Zejména proto, že jsou podstatnější práva, která si zaslouží větší ochranu.
Bez růžových brýlí
Od filozofie k praktičtějším otázkám. Na světě je dnes necelých 7 miliard obyvatel, přístup k Internetu mají ale jen asi 2,4 miliardy z nich. Připojit dalších 4,5 miliard lidí tak samozřejmě zní jako hezká myšlenka.
A Facebook na to jde zatím chytře. Na Internet.org najdete manifesty a výzvy, zaštiťující se spoluprací s vůdčími technologickými společnostmi, neziskovkami, lokálními komunitami a experty. A také řadu poměrně revolučních prohlášení – například to, že by nikdo neměl být nucen si vybírat mezi přístupem k Internetu a jídlem či léky. Nebo že by lidé měli mít všichni stejnou možnost sdílet názory a svobodně se vyjadřovat. Nechybí ani pointa o světě coby lepším místě.
Jenže realita není vůbec takhle růžová: ITU se snaží dostat Internet pod kontrolu. Americké tajné služby šmírují vše, co se dá (a skoro i nedá). Řada států cenzuruje Internet a buduje vlastní uzavřené „internety“ (Čína, Írán, Saudská Arábie, Kuba, Vietnam, Etiopie, Barma, Pakistán a řada dalších).
Ty méně totalitní státy pak snahy o cenzuru Internetu schovávají za boj proti dětské pornografii (Velká Británie) či boj proti terorismu a dětské pornografii (Evropská Unie). Z 47 velkých zemí světa jich podle studie The Freedom House plných 28 blokuje nebo cenzuruje Internet. A v 26 z těchto 47 zemích dokonce zavírají bloggery za jejich politické komentáře.
Takže i kdyby to vše snad Zuckerberg „myslel jen a jen dobře“, čeká ho tvrdá srážka s realitou. Nedá se asi čekat, že totalitní vlády s radostí svolí k něčemu tak šílenému, jako je zpřístupnění svobodného komunikačního nástroje dalším miliardám lidí.
Mark Zuckerberg – ani další firmy, které se do kampaně zapojily – ale není filantrop, je to především podnikatel. Na Facebooku je už dnes (teoreticky) přes 1,1 miliardy uživatelů a v Číně je ještě dalších až 800 milionů těch, kteří na Facebook nesmí. Nové miliardy internetových uživatelů by tak pro Facebook mohly znamenat další příjmy z reklamy a další posílení pozice.
Ostatně při pročítání materiálů na Internet.org najdete (byť možná mezi řádky) hlavně slova o zajištění dostupnosti pro spotřebitele a o práci s podnikatelskou komunitou. Což je pochopitelné: není nic lepšího, než lidské právo, na kterém se dá co nejvíce vydělat.
ČLÁNKY DO MAILU