Fanoušci internetového práva si mohou vedle dnešního Valentýna zapsat do svých deníčků mnohem zajímavější datum – 13. února 2014 zveřejnil Soudní dvůr EU (SDEU) rozhodnutí ve věci Svensson (C-466/12), které s napětím očekávala celá Evropa.
Připomeňme si v krátkosti, čeho se řízení týkalo: s žádostí o rozhodnutí předběžné otázky se na SDEU obrátil švédský soud při rozhodování sporu mezi skupinou novinářů a provozovatelem internetových stránek. Na straně žalobců v původním sporu vystupovala skupina novinářů (včetně pana Svenssona), jejichž články byly publikovány v novinách Göteborgs-Posten a zároveň zpřístupňovány na stejnojmenných internetových stránkách.
Žalovaným pak byla společnost Retriever Sverige AB provozující internetovou stránku umožňující vyhledávání článků zveřejněných na jiných stránkách. Seznamy odkazů na články obsahovaly kromě titulku, krátkého úryvku i hypertextový odkaz na daný článek. Právě umístění hypertextových odkazů se stalo trnem v oku novinářů a jádrem sporu, neboť novináři v něm spatřovali porušení svých výlučných práv na sdělování díla veřejnosti ve smyslu Směrnice 2001/29/ES harmonizující toto majetkové právo autorské na úrovni EU (Směrnice).
SDEU tak byl již poněkolikáté vyzván k výkladu pojmu „sdělování díla veřejnosti“. Šlo však o historicky první příležitost SDEU podat výklad tohoto pojmu v prostředí internetu a vyjádřit se k legalitě hypertextových odkazů (hyperlinků) a embedded linků.
SDEU ve svém rozhodnutí přichází s jednoduchým testem: o sdělování díla veřejnosti se jedná tehdy, je-li současně přítomen prvek „sdělování díla“ a toto dílo je sdělováno „veřejnosti“.
Při výkladu pojmu „sdělování“ díla veřejnosti se SDEU přiklání k širokému výkladu v zájmu zajištění vysoké úrovně ochrany nositelům práv. Ke sdělování díla tedy dochází vždy, je-li dílo veřejnosti zpřístupněno takovým způsobem, aby osoby, které veřejnost tvoří, mohly mít k tomuto dílu přístup, přičemž není rozhodující, zda této možnosti využijí či nikoli. Ve srovnání s dosavadní judikaturou tedy SDEU v prostředí internetu opustil požadavek skutečného přenosu chráněného díla. SDEU uzavřel, že poskytnutí hypertextových odkazů na chráněná díla za okolností, které nastaly v posuzovaném případě, musí být kvalifikováno jako „zpřístupnění“ a tedy „sdělování“ ve smyslu Směrnice.
Co se týče pojmu veřejnosti, tak dle SDEU představuje veřejnost blíže neurčený počet potenciálních adresátů zahrnující dosti vysoký počet osob. Sdělování díla veřejnosti provozovatelem internetové stránky prostřednictvím hypertextových odkazů přitom míří na všechny potenciální uživatele této stránky (tj. neurčený a vysoký počet adresátů) a ke sdělování díla veřejnosti tedy nepochybně dochází. SDEU však v souladu s ustálenou rozhodovací praxí považuje tento znak za naplněný pouze v případě, dochází-li ke sdělování díla nové veřejnosti. Novou veřejností je pak dle SDEU veřejnost, kterou nositelé autorského práva nebrali v potaz při udělení svolení k prvotnímu sdělení veřejnosti. To jinými slovy znamená, že pokud nositelé autorských práv zveřejňují své dílo na internetové stránce, která je určena všem potenciálním návštěvníkům dotyčné stránky (tj. mají k ní neomezený přístup), jsou tito nositelé práv v podstatě srozuměni s tím, že tato stránka může být široké veřejnosti zpřístupněna i jinými způsoby, např. prostřednictvím odkazu. K takovému odkazování pak souhlas nositelů práv není již nutný.
SDEU dále konstatuje, že tento závěr platí i v případě, kdy by se kliknutím na příslušný odkaz dílo zobrazilo takovým způsobem, že sice vyvolá dojem, že se nachází na této stránce, ale ve skutečnosti pochází z jiné internetové stránky (tzv. embedded linků). Tento závěr vychází opět ze skutečnosti, že takovéto počínání sděluje dílo stále stejné veřejnosti, aniž by ji rozšiřoval na „novou“ veřejnost, a tedy souhlas nositelů práv není potřeba.
Na druhou stranu SDEU zdůrazňuje, že je-li hypertextový odkaz „využíván“ k obejití omezujícího opatření (typicky je-li přístup k internetové stránce omezen pouze na předplatitele stránky), jedná se o zásah, bez kterého by další uživatelé nemohli mít šířená díla k dispozici, a tedy je nutné všechny tyto uživatele považovat za novou veřejnost a toto sdělování díla veřejnosti bude muset být podloženo souhlasem nositele autorského práva. Vedle obcházení placených přístupů ke stránkám to mohou být dle SDEU také případy, kdy je dílo zpřístupněno na jiné stránce, než na které bylo zpřístupněno původně, nebo je-li později na této stránce zpřístupněno pouze pro omezenou veřejnost, zatímco na jiné stránce je přístupné bez svolení nositelů autorského práva.
Odkazy na nelegální obsah
Výše uvedené závěry SDEU jsou jistě velmi zajímavé, co mně osobně však přijde trochu problematické, je skutečnost, že SDEU pro legálnost odkazů počítá s tím, že na počátku, tj. při původním sdělení díla na internetové stránce, nositelé práv souhlasili se sdělením svého díla veřejnosti. To může být použitelné typicky u zpravodajských článků, kdy autoři dají na internet svoje články a pokud počítají s neomezenou veřejností (tj. nejsou tyto stránky např. placené), lze na tyto články odkazovat bez dalšího souhlasu.
Jak by se ale takový odkaz posuzoval v případě, že odkazuje na nelegální obsah? To znamená na obsah, s jehož původním umístěním na internetové stránky autor nevyjádřil svůj souhlas, jak se často děje u multimediálního obsahu. Bylo by takové odkazování (při zachování stejně široké veřejnosti, tj. nikoli nové) stále legální? Pokud použijeme paralelu se zhotovováním rozmnoženin pro osobní potřebu, tak panuje napříč Evropou relativně nejednotný přístup, je-li takové rozmnoženiny možné pořídit z nelegálních zdrojů. Některé státy výslovně tuto možnost zakazují v zákoně, jiné, včetně České republiky, o tom ve svých zákonech mlčí. Je tedy otázkou, jak by se postupovalo v případě odkazů odkazujících na nelegální obsah a vzhledem k tomu, že SDEU výslovně vychází z předpokladu, že nositelé práv museli na samém počátku se sdělením díla souhlasit, je velmi pravděpodobné, že by takové odkazy porušovaly výlučná práva autorů.
Zároveň bude zajímavé sledovat činnost českých soudů, které se dosud k problematice odkazů příliš nevyjadřovaly, resp. maximálně v rámci trestních řízení, jako byl např. jediný známější případ Tulipán (8 Tdo 137/2013). Zde se soud vyjádřil v tom smyslu, že i pouhým umístěním embedded linku umožňujícímu přístup k rozmnoženině díla dochází ke sdělování díla veřejnosti, a jako takové může být prováděno pouze se souhlasem majitele autorského díla. Jak již ale bylo řečeno, jednalo se primárně o trestní řízení, kde šlo o posouzení o trestní odpovědnosti, nikoli o autorskoprávní spor, který by primárně řešil podstatu hypertextových odkazů.
Před SDEU momentálně probíhá řada dalších řízení, které se zabývají obdobnou problematikou – ve věci BestWater (C-348/13) se SDEU bude muset vypořádat s otázkou, zda ke sdělování díla veřejnosti dochází i v případě, že dílo není komunikováno novému publiku ani technickými prostředky odlišnými od těch, které byly použity při prvotním sdělení díla, ale dochází ke zneužití hypertextových odkazů v rámci konkurenčního boje mezi podnikateli.
V rozhodnutí o předběžné otázce ve věci C More Entertainment (C-279/13) se SDEU bude znovu posuzovat legalitu umístění hypertextového odkazu, v případě, kdy přístup k dílu je nositelem autorských práv omezen. A v neposlední řadě v rozhodnutí ve věci PRCA v NLA (C-360/13) SDEU zodpoví otázku, zda pouhým prohlížením internetu (tedy když si zákazník autorské dílo prohlíží přímo na stránce, aniž by si jej stahoval, tiskl či kopíroval) může dojít k porušení autorských práv. Domnívám se tedy, že se fanoušci internetového práva mají ještě na co těšit a že si do svých deníčků budou moci zapsat další zajímavá data.
ČLÁNKY DO MAILU