Zkoušel jsem to pravidelně asi jednou ročně. Vybral jsem si vždycky „přítulnou“ distribuci jako SUSE nebo Mandrake, nainstaloval ji bez větších problémů, ale narazil jsem ve chvíli, kdy jsem si chtěl něco upravit k obrazu svému. Různá konfigurační menu sice měla fakt hezké ikonky s tučňáky, ale po každém druhém kliknutí na mě vyskočilo chybové textové okno s nějakou pro mne naprosto nepochopitelnou hláškou (a bez tučňáka).
Další pokus proběhl v posledních dnech a tentokrát byl úspěšný – třeba už proto, že toto píšu v Linuxu, který se chová víceméně tak, jak bych chtěl. Takže pár rad:
Pokud chcete rozumět tomu, co se ve vašem počítači děje, a být něco víc než BFU, doporučuji vám použít distribuci, která začíná s minimem, a další věci přidávat. Já zvolil Debian.
Pokud přistoupíte k takovéto instalaci, potřebujete buď co nejdříve zprovoznit browser a připojení k Internetu, nebo (výhodnější řešení) mít po ruce druhý, již fungující počítač, přes který se dostanete na Internet. V průběhu instalace totiž mnohokrát narazíte na hlášky, že „bflm se nemůže spustit, protože nemáte psvz“, v horším případně „bflm se nemůže spustit“. Debian je fajn v tom, že mnoho podobných prekérních situací řeší při doinstalovávání dalších balíčků automaticky, ale ani tak nejste za vodou, a musíte se mnohokrát vydat na Internet a zjišťovat co je bflm a jestli byste místo psvz nemohli použít xyz. Hodně pomůže vestavěná dokumentace (příkaz „man“), ale zdaleka ne vždy. Nejméně tucetkrát se mi stalo, že „man“ odkazoval na nějaký soubor na disku, který tam buď nebyl, nebo byl zcela jinde (tudíž se také vyplatí co nejdříve se obeznámit s příkazy pro vyhledávání textu find a grep). Prostě pokud chcete mít přehled o tom, co a jak si do počítače instalujete, musíte umět anglicky a zacházet s Googlem (a s Google Groups). Vývoj Linuxu jde kupředu tak divoce, že s ním dokumentace nestačí držet krok.
Abych to zkrátil: Nakonec se mi to povedlo, i když byl osud od počátku proti mně (instalační CDčka jsem měl pouze jako ISO soubory na harddisku, připojen k Internetu jsem byl pouze WiFi kartou, pro kterou neexistuje přirozený linuxový ovladač). Dostal jsem se za „kritickou hranici“, funguje mi česká klávesnice, funguje mi sdílení souborů s ostatními počítači u mě doma, funguje i Firefox (a tím pádem všechny pluginy, které jsem v něm používal ve Windows) a je mi fajn. Samozřejmě zbývají „drobnosti“ jako správně fungující zvuk, 3D akcelerace, Firewire a další, ale už mám pocit, že není cesty zpět a začínám vidět první pozitiva.
Jaká pozitiva? Za prvé, během všeho toho experimentování se mi nikdy nic nijak „nezhroutilo“ (prostě to buď fungovalo, nebo ne). Za druhé: Různá tlačítka mi dělají přesně to, co jsem chtěl. A za třetí: Pozoruji teď podstatně vyšší výkonnost počítače. Nejenže linuxová OpenOffice jede hladčeji než windowsovská (což se dalo očekávat), ale dokonce sleduji, že když pomocí emulátoru Wine spouštím v Linuxu windowsovské aplikace, fungují svižněji než ve svém přirozeném prostředí! Například v jednom slavném komerčním grafickém editoru jsem si pod Linuxem otevřel současně třicet obrázků o velikost 3000×2000 pixelů, k tomu jsem měl spuštěnou OpenOffice a počítač jel stále naprosto hladce a svižně. To vše prosím s pouhými 256 MB paměti! Překvapilo mě to, a je to pro mě významnější argument o kvalitách zmíněných operačních systémů než jakékoliv chytré analýzy předních společností. I když si Windows samozřejmě zatím nechávám na druhém disku…
ČLÁNKY DO MAILU