Stalo se: Limity u ADSL se zvyšují

Ještě před týdnem jsem o tom zde na Lupě psal jako o náznaku a první vlaštovce v podání jednoho z operátorů. Dnes už jde o oficiální zprávu, na kterou reagují všichni operátoři. Ale o co vlastně se jedná?

O zvyšování objemových limitů u přeprodávaných služeb ADSL. To už minulý týden potvrdila i sama Telefónica O2 Czech Republic, v samostatné tiskové zprávě, vydané přesně 1. prosince 2006. V ní řekla, že svým velkoobchodním partnerům zvyšuje ke stejnému dni objemové limity podle následující tabulky, a to beze změny velkoobchodních cen:

Původní a nové limity na velkoobchodní úrovni (zdroj)

Ve své tiskové zprávě TO2 CR také neopomněla zdůraznit, že jde až o trojnásobné zvýšení limitů. Ovšem jen u (velkoobchodní) varianty 768/128 kbit/s, kterou ale na maloobchodním trhu potkáte jen vzácně.

Minulý týden pak na tyto změny reagovala část operátorů, kteří mají přeprodávané ADSL ve svém portfoliu. Zajímavé ale je, že jen někteří z nich promítli zvýšení limitů na velkoobchodní úrovni do svých maloobchodních služeb v plné výši. Učinil tak například Volný, byť jen u služeb s rychlostí 512/128 a 2048/256 kbit/s (ostatní nemá v nabídce). Naproti tomu GTS Novera zvýšení poněkud „zkrátila“:

Původní a nové limity u přeprodávaného ADSL od GTS Novery (zdroj)

Naopak třeba Radiokomunikace (ceník)či Tiscali (ceník) své přeprodávané ADSL zatím nezměnily. Ale je to nejspíše jen otázka času.

Širší souvislosti

Právě popsané zvýšení objemových limitů ze strany Telefóniky O2 Czech Republic má některé zajímavé souvislosti, o kterých bych se rád zmínil. Například to, že jde o změny pouze na velkoobchodní úrovni a nikoli na té maloobchodní. Objemové limity u maloobchodních služeb samotné TO2 CR se zatím nemění. Důležité je ono „zatím“, protože ke změnám zcela jistě dojde i u služeb Internet Expres. Osobně tipuji k 1. lednu 2007.

Porovnat aktuální velikost objemových limitů u jednotlivých operátorů si můžete v naší databázi ADSL tarifů. Kromě toho si můžete nabídky poskytovatelů třídit i podle dalších parametrů – rychlosti, měsíčního a zřizovacího poplatku, agregace atd.
ADSL tarify však můžete porovnávat i s nabídkami kabelových poskytovatelů, s mobilním připojením i dial-upem, a najít tak ten nejvhodnější způsob připojení právě pro vás.

Otázkou je spíše to, proč změny na velkoobchodní úrovni předchází změnám na maloobchodní úrovni u samotné TO2 CR. Jedním důvodem by mohlo být to, že TO2 CR by jako inkumbent měla dát svým konkurentům určitý předstih tak, aby mohli přijít na trh se srovnatelnými službami ve stejné době.

V minulosti, konkrétně na přelomu let 2003 a 2004 (podrobněji), se tak nestalo. Český Telecom tehdy představil změny na velkoobchodní a (své) maloobchodní úrovni současně (26. listopadu 2003). Alternativci si na to stěžovali u ÚOHS a ten za to Českému Telecomu napařil pokutu 90 milionů Kč, kterou ve druhé instanci snížil na 80 milionů (podrobněji).

Jenže „poskytnutí předstihu“ se nemusí nutně týkat samotného spuštění služeb tak, aby alternativci mohli přijít na trh před samotným inkumbentem. ÚOHS nepotrestal Český Telecom za to, že předběhl své konkurenty s hotovými službami, ale za to, že jim nedal šanci včas si je připravit. Konkrétně že jim neposkytl podmínky nové velkoobchodní nabídky s takovým předstihem, aby i oni mohli včas zareagovat. Jestliže se nové podmínky dozvěděli ve stejný okamžik, kdy inkumbent začal nabízet své nové služby, po určitou dobu tím byli vyřazeni z možnosti mu konkurovat srovnatelnými službami. Předseda ÚOHS to stručně vystihl takto:

Společnost svým jednáním znemožnila alternativním operátorům po nezanedbatelnou dobu nabízet konkurenceschopné služby na maloobchodním trhu ADSL," řekl předseda Martin Pecina.

Nyní ale je situace spíše obrácená: dnešní TO2 CR dobrovolně dala svým konkurentům faktický náskok. Proč ale? Co ji k tomu vedlo?

Zde mne napadá souvislost s tím, co jsem v tomto seriálu (v článku Stalo se: přeprodávané ADSL čekají změny) popisoval před dvěma týdny: že ČTÚ chystá, v rámci nápravných opatření k relevantnímu trhu číslo 12 (velkoobchodnímu broadbandu), uložit TO2 CR povinnost změnit způsob uplatňování objemových limitů – z dosavadních individuálních limitů, vztažených k jednotlivým uživatelům, na limity „kolektivní“, vztažené ke všem uživatelům daného operátora.

Faktický rozdíl mezi oběma variantami lze ukázat na (umělém) příkladu situace, kdy polovina zákazníků daného operátora překročí objemový limit a druhá polovina jej naopak (o stejný objem) nevyčerpá. U dosavadních individuálních limitů daný operátor zaplatí inkumbentovi nenulové peníze za nadlimitní data poloviny svých zákazníků. U nových kolektivních limitů by se v součtu za všechny své zákazníky „vešel“ do limitu a nemusel by inkumbentovi platit nic.

Navíc by alternativní operátor měl podstatně větší prostor k tomu, aby si sám volil pravidla své Fair Use Policy, včetně uplatňování objemových limitů. Tím by skončilo dosavadní mechanické kopírování toho, co všem nadiktoval inkumbent (viz začátek tohoto článku).

Otázkou tedy je, proč TO2 CR přistoupil k této dílčí změně v uplatňování objemových limitů, když poměrně záhy bude muset přikročit k nepoměrně razantnějším změnám ve své velkoobchodní nabídce. Že by chtěl nějak předběhnout regulátora a jeho verdikt, nebo alespoň vzít iniciativu do svých rukou a ukázat, že změny k lepšímu mohou nastat ještě před dopadem biče (ale již po jasném a zřetelném zapráskání)? Nevím.

První bitvu Ivan Langer prohrál

Tažení ministra informatiky (a vnitra) Ivana Langera za zrušení samostatného Ministerstva informatiky pokračovalo minulý týden první bitvou v Poslanecké sněmovně.

Ještě v rámci (jednobarevné) vlády Ivan Langer se svým návrhem na zrušení tohoto resortu již k 1. lednu 2007 podle očekávání uspěl. Ale aby mohl být jeho návrh skutečně realizován, musela by jej Poslanecká sněmovna projednat a schválit skutečně „bleskově“. Tedy již v rámci prvního čtení, postupem podle § 90 odst. 2 zákona o jednacím řádu Sněmovny. O to se také ministr Ivan Langer snažil a Sněmovnu o to požádal.

Nicméně takovéto zkrácené projednávání mohou sami poslanci zablokovat, formou veta. Umožňuje jim to jiný odstavec stejného paragrafu (odst. 3 § 90), který říká, že:

(3) Návrh podle odstavce 2 nelze projednat, vznesou-li proti němu před ukončením obecné rozpravy námitku nejméně 2 poslanecké kluby nebo 50 poslanců,

V případě návrhu ministra Ivana Langera se tak skutečně stalo, dostatečný počet poslanců využil zmíněného paragrafu a zkrácené projednávání vetoval. V úvodu středečního jednání (29. listopadu 2006) to konstatoval předsedající schůze (viz zápis):

Takže vám sděluji, že jsem obdržel podpisovou listinu poslanců, kteří vznášejí námitku podle § 90 odst. 3 proti projednávání níže uvedených návrhů postupem podle § 90 odst. 2. Takže toto jsem zkontroloval, je to řádně podáno, takže máme tady veto.

Proti projednání ve zkráceném řízení se následně postavil i parlamentní zpravodaj, kterým byl určen poslanec Petr Sunkovský (ČSSD). Ten svou řeč zakončil konstatováním:

Změna kompetenčního zákona je vždy komplikovaná záležitost, a proto se i já domnívám, že je nutno tuto právní úpravu projednat řádně v příslušných výborech a následně v Poslanecké sněmovně, a nikoliv podle § 90 odstavec 2 jednacího řádu Poslanecké sněmovny a zákon schválit ve zkráceném řízení

Nicméně středeční jednání bylo teprve jednáním o programu schůze (nikoli ještě samotným prvním čtením), a tak se o návrhu přeci jen diskutovalo a hlasovalo. Nakonec vše dopadlo tak, že poslanci odmítli obě navržené varianty zkráceného projednávání (na 30 dnů a na 50 dnů), a naopak poslali celý návrh do řádného projednávání se standardními termíny. Včetně toho, že návrhem se má zabývat Hospodářský výbor a Výbor pro veřejnou správu a regionální rozvoj.

Po tomto výsledku je tedy už definitivně jasné, že Ministerstvo informatiky přežije konec letošního kalendářního roku a bude existovat i na začátku roku příštího. Jeho další osud je ale stále na vážkách, protože návrh na zrušení nebyl zcela smeten ze stolu.

Co zaznělo v diskusi?

Samotná diskuse kolem toho, zda poslanci mají či nemají projednávat návrh ministra Ivana Langera ve zkráceném řízení, se bohužel nenesla ani tak v rovině toho, zda pro řešení úkolů v oblasti informatiky je vhodnější samostatný resort, nebo nějaké jiné uspořádání. Bohužel i zde poslanci brzy sklouzli do roviny různých vzájemných invektiv. Nejhlasitějším oponentem předloženého návrhu byl zřejmě poslanec David Rath, který ale nepřistupoval k diskusi jako nějaký zastánce informatiky. Argumentoval spíše obavou, aby práce rušeného ministerstva nebyly nakonec outsourcovány, neboli zajišťovány (za úhradu) někým jiným, z privátní sféry. Koho to zajímá podrobněji, nechť si přečte stenozáznam, případně poslechne zvukový záznam v MP3.

Za relevantnější k celému tématu rušení ministerstva informatiky považuji spíše vystoupení jiných poslanců. Například poslankyně Milada Halíková (KSČM) poukázala na zásadní rozpor mezi deklaracemi o vyšším důrazu na informatiku a skutky v podobě alokace finančních prostředků v rozpočtu, které jsou naopak zásadním způsobem kráceny. Jde mj. o úplné vynulování prostředků na informační gramotnost, a to jak v podobě programu Národní počítačové gramotnosti, tak i pro vládou schválenou podporu informačních a komunikačních potřeb škol. Stejně tak dopadlo i dokončení připojování knihoven k Internetu, na které také nejsou žádné peníze.

Milada Halíková také navrhla sněmovně přijmout usnesení, kterým by vládu zavázala ustanovit Radu vlády pro informační společnost, v čele s místopředsedou vlády. Přitom vyjádřila obavu, že by se příští vláda nemusela cítit zavázána sliby nynější vlády v demisi, a informatiku by pouze „roztrhla“, ale už by nezřídila Radu vlády, která by přeci jen mohla něco koordinovat a prosazovat.

Pravdou je, že zřízení této Rady není součástí návrhu novely kompetenčního zákona (byť původně bylo), protože praxe je taková, že obdobné rady (fungující jako poradní orgány vlády) se nezřizují zákonem, ale nařízením vlády. A ta by skutečně mohla udělat jen krok A, ale už nepřistoupit ke kroku B. Poslanci ovšem o tomto návrhu vůbec nehlasovali.

Vznik MI ČR jako daň?

Do diskuse o rušení MI ČR se zapojil také poslanec Zdeněk Jičínský (ČSSD). Přednesl jeden názor, se kterým se mohu plně ztotožnit:

Vláda, která nemá důvěru, která je ve stavu demise, provádí zásadní rozhodnutí týkající se organizace ústředních orgánů státní správy, týkající se organizace resortů, bez ohledu na to, že zákonná úprava to neumožňuje. Takže já si myslím, že toto není dobrá cesta a že není ani žádný spěch, abychom zkracovali lhůtu a považovali za nezbytné toto projednat v době, kdy nevíme, jestli bude vláda, která bude mít důvěru Parlamentu. A já myslím, že otázka organizace ústředních orgánů státní správy a změny kompetenčního zákona náleží v rámci demokratického právního státu vládě, která disponuje důvěrou Poslanecké sněmovny. Myslím si, že takovéto věci vláda ve stavu demise dělat nemá.

Současně se ale ohlédl i za okolnostmi vzniku samotné MI ČR a zde se vyjádřil následovně:

Uznávám, že i vytvoření ministerstva informatiky v minulém volebním období bylo jistou daní za vytvoření vlády v tehdejším složení. To je také skutečnost.

Jde o názor, který zaznívá poměrně často, ale jen neoficiálně (jako například zde na Lupě, v mnoha diskusích). Teď jej ale snad poprvé slyším z úst významného představitele sociální demokracie.

Osobně se s tímto názorem neztotožňuji a možná příliš idealisticky si stále myslím, že hlavním a rozhodujícím důvodem přeci jen byla snaha posílit význam informatiky. Ostatně stejný záměr s posílením slyšíme i dnes, kdy má být samostatné ministerstvo naopak zrušeno.

Jenže samostatné ministerstvo a posílení informatiky jsou dvě různé věci. Jedna je prostředkem a druhá cílem. Stejného cíle je pochopitelně možné dosáhnout i jinými prostředky a třeba i rychleji a s menšími náklady. I bez samostatného ministerstva se může informatice dařit lépe, pokud mají lidé s příslušnými kompetencemi pochopení pro její úkoly a zájem a motivaci je realizovat. Tedy pokud nechybí to, co se v angličtině dá trefně označit jako „High Level Commitment“ (ve smyslu: „zájem a zapojení na nejvyšší úrovni“). Pak opravdu až tolik nezáleží na organizační formě a samostatný resort není nezbytností.

Ale platí to i opačně: pokud zájem a zapojení na nejvyšších úrovních chybí, či je dokonce nahrazeno aktivním nezájmem, resortismem či jen neschopností dohledět dále než na špičku vlastního nosu a za konec vlastního mandátu, pak ani sebelepší ministerstvo moc nezmůže.