Na počátku sedmdesátých let minulého století vznikla součástka, zvaná mikroprocesor. První součástku takového druhu představila společnost Intel, ale jen pár měsíců po ní přišly se svými mikroprocesory i další společnosti, z nichž se jako nejvážnější konkurent ukázala Motorola. Intel si vybudoval silnou pozici na trhu se svým procesorem 8080, Motorola mu konkurovala procesorem 6800. Oba procesory se lišily vnitřní architekturou, ale měly něco společného: vysokou cenu. Vývojářský kit stál přes 300 dolarů, což tehdy znamenalo nemalé peníze, a v důsledku toho i nedostupnost těchto součástek pro řadové jedince, kutily.
Systémový architekt Motoroly, zodpovědný za vývoj procesoru 6800, se jmenoval Chuck Peddle. Jeho zodpovědností bylo, aby součástky pracovaly, jak mají, a aby dělaly to, co od nich zákazníci očekávají. Proto s klienty často hovořil a poslouchal, co se jim líbí a na co si stěžují. Světe div se, nejčastější stížnosti byly na vysokou cenu. Proto se snažil navrhnout procesor znovu, tentokrát s použitím novější technologie, která byla k dispozici (nazývaná „depletion mode NMOS“). Tato technologie umožňovala vyšší výtěžnost a spolehlivost výroby, takže by cena procesoru mohla významně klesnout. Management Motoroly ale o nějakých změnách nechtěl slyšet a levný procesor, manažerskou řečí, „nepatřil mezi jejich priority“.
Chuck Peddle po neshodách s managementem z Motoroly odešel – a s ním i Bill Mensch a další vývojáři mikroprocesoru 6800, úhrnem více než polovina týmu. Přešli do firmy MOS Technology, která byla vlastněná společností Allen/Bradley. A právě v MOS Technology navrhl Peddlův tým dva známé mikroprocesory s označením 6501 a 6502.
MOS Technology chtěli uvést oba mikroprocesory na trh právě 16. září 1976 na výstavě WESCON v San Franciscu a doufali, že s cenou okolo 25 dolarů, tedy zlomek proti Motorole, se jim podaří pár kousků prodat. Pravidla WESCONu ale zakazovala přímý prodej, tak přišel Chuck Peddle s trikem: nalákal zájemce do hotelového pokoje na „pivo zdarma a chipsy za 25 dolarů“ (v angličtině „chips“ jsou jak integrované obvody – čipy, tak i bramborové lupínky, oblíbená pochoutka k pivu). V pokoji byly nádoby plné procesorů 6501 a 6502, aby vzbudil dojem, že výroba jede na plné obrátky. Ve skutečnosti byly vespod vadné kusy. Ale to nevadilo – série 650× se stala hitem, především díky ceně a tomu, že MOS Technology neohrnovali nos nad kutily a prodávali i jim, ne jen „velkým korporátním zákazníkům“ (takový jednoduchý trik, že?).
Zkrátka procesory z řady 650× byly venku a následoval právní tanec. Chuck Peddle si totiž neodpustil, jak to sám nazýval, „dlouhý nos na Motorolu“, a navrhl procesor 6501 tak, aby byl navenek vývodově (až na drobné detaily) kompatibilní s Motorolou 6800, ovšem s jinou vnitřní architekturou a instrukční sadou. Návrháři systémů tak mohli vzít svůj návrh pro 6800 a osadit desky procesorem 6501, čímž získali vývojovou platformu pro software na nový procesor. Zároveň s 6501 navrhli v MOS Technology i 6502. To byl v podstatě 6501, dokonce používal skoro totožné výrobní masky, jen s tím rozdílem, že měl zapojený interní oscilátor a jinak rozmístěné vývody. Peddle asi tušil, že takovou drzost, jako je 6501, si Motorola nenechá líbit, a tušil správně.
Motorola samozřejmě MOS Technology kvůli 6501 zažalovala. Následný spor v důsledku znamenal stažení 6501 z prodeje (ale to ani tak nevadilo, protože 6501 nebyl zamýšlen jako obvod pro masový trh), padla pokuta 200 000 dolarů pro MOS Technology, ale hlavně výrazně klesla cena procesorů od Motoroly i Intelu, protože si management uvědomil, že pětadvacetidolarová konkurence je příliš silná. A bylo to tak – už pár týdnů nato začaly vznikat první „homebrew computers“ – asi nejznámější byl počítač Apple 1, představený v dubnu 1976. Mikroprocesor 6502 tedy nebyl „vynucený ústupek po prohraném soudním sporu“, jak se někdy mylně traduje. Vznikl ve stejnou dobu (zároveň vznikly i modely 6503, 6504 a 6505 v menších pouzdrech a s omezenými možnostmi).
Allen/Bradley se z MOS Technology stáhli a novým vlastníkem se stala firma Commodore, která začala používat 6502 ve svých počítačích, počínaje modelem PET. Mikroprocesor 6502 následně použily firmy Atari, už zmíněný Apple, Acorn a spousta dalších známých i méně známých výrobců počítačů a konzolí. A zbytek už je, jak se říká, historie.
Téměř podobný osud potkal v tutéž dobu hlavního konkurenta Motoroly, totiž Intel. V jeho případě se „odpadlík“ jmenoval Federico Faggin, nová společnost Zilog a konkurenční procesor nesl označení Z80. Ale to je na jiné vyprávění.
Mikroprocesor 6502 se vyrábí dodneška, ovšem ve vylepšené podobě, technologií CMOS. Jeho hlavním výrobcem je společnost WDC, spoluvlastněná už zmíněným Billem Menschem. Vznikla i šestnáctibitová verze 65816, použitá v některých počítačích Apple (IIGS), v konzoli SNES od Nintenda nebo v takzvaném SuperCPU pro Commodore.
Pro kontext: v tehdejším Československu vyráběla Tesla Rožnov klon procesoru 8080 s označením MHB8080. Vyráběly jej i další země RVHP. V RVHP byl vyráběn i klon Z80 pod označením U880D (NDR) a KR1858VMx (SSSR). Klon 6502 vyrábělo, podle mně dostupných informací, snad pouze Bulharsko (CM630P). Tehdejší československé počítače proto používaly 8080, některé U880D (třeba počítač Ondra od týmu Eduarda Smutného) a s 6502 se mohli lidé seznámit nejčastěji v dovezených strojích Atari a Commodore. Proto u nás nebyla tato řada nikdy tak populární jako třeba Intel a Zilog.
ČLÁNKY DO MAILU
