Mart Laar: Estonský zázrak

V pondělí 19. února zavítal do Prahy estonský expremiér Mart Laar, aby převzal výroční cenu Liberálního institutu. Slavnostní předávání probíhalo v sále bývalé plodinové burzy v budově ČNB na Senovážném náměstí v Praze.

Akci finančně podpořilo několik sponzorů, jejichž zástupci pronesli i úvodní zdvořilostní projevy. Všechny byly intelektuálně zajímavé, utkvěla mi myšlenka Jiřího Schwarze z Liberálního institutu, který upozornil, že reformy v Estonsku byly nutně náročnější než v Česku nejen proto, že Estonsko bylo součástí „Svazu”, ale i proto, že se zde nachází značná ruská minorita (cca 25 procent), která nemusela mít pro separaci pochopení.

Liberální institut (LI) uděluje svou výroční cenu prověřeným osobnostem, jako jsou nobelisté Gary Becker nebo Milton Friedman, ekonom James Buchanan, reformátoři Roger Dougles nebo José Piňera (škoda, že posledně jmenovaného LI neobjevil již v roce 1990). Nyní se k nim přidal další reformátor ze země, která je u nás zatím podceňovaná, ale občas se o ní hovoří jako o baltskému tygru.

Vzhledem k tomu, že se o konceptu flat-tax (rovná daň) vedou i mimo ČR různé spory, používám pro ni v tomto článku hodnotově neutrální vyjádření „plochá daň“.

Předem prozradím, že Mart Laar sklidil za své vystoupení vřelý potlesk. Pro odlišení jeho slov a mých názorů na ně, či dodatečných informací, vkládám [své komentáře do hranatých závorek].

Mart Laar

• Premiér Estonska z let 1992–94 a 1999–2002. Řešil stav po odtržení od Sovětského svazu.
• V druhém období připojování k EU, restauraci ekonomiky a elektronizaci státní administrativy.
• Narozen 1960, historik, mj. autor knihy Estonský boj o přežití, 1944–1956.

Foto: Liberální institut

Mart Laar: Estonsko ve 20. století

Po předání ceny se slova konečně ujal samotný Mart Laar a jeho přednáška Estonian miracle mohla začít. Kdo očekával soustředění se na ekonomii (jako třeba já) a e-government, mohl být překvapen. Mart Laar spíše stručně prezentoval Estonsko, jeho moderní historii a současné možnosti. Ačkoliv doma kandiduje v nastávajících volbách, nijak ostře se vůči svým, jistě existujícím, politickým oponentům ideologicky nevymezoval, což působilo vysloveně jako balzám.

Připomněl, že geografie Estonska jej předurčila k tomu, aby bylo místem mnoha tahů dějin i krvavých střetů. Samostatnost získalo, stejně jako Československo, až v roce 1918. Obdobně pak o ni přišlo, když bylo nejprve v roce 1939 okupováno Sovětským svazem, později Německem [které bylo částečně chápáno jako osvoboditel] a v roce 1944 opět SSSR. Estonci pak byli terčem represálií, včetně deportací do gulagů.

Již proti prvotní sovětské okupaci vznikla ozbrojená guerila, která pokračovala i po druhém ruském záboru jako jednotky tzv. lesních bratrů, jichž bylo několik desítek tisíc. Vedli systematický ozbrojený boj až do roku 1953, přičemž marně doufali, že je Západ podpoří.

Nejvytrvalejší jedinci se vydrželi skrývat až do roku 1978. Na Západě je tato historie zcela neznámá. Mart Laar dodal, že tito muži zachránili srdce estonského národa [sovětský pohled na lesní bratry byl pochopitelně jiný, přičemž propaganda využívala i toho, že část nich byla zapletená s nacisty z doby války]. Teprve roku 1991 došlo v Estonsku k tzv. „zpívající revoluci” a v létě 1992 k vyhlášení nezávislosti poté, co selhal pokus o komunistický převrat. Mart Laar uvádí, že události 20. století stály život asi 20 procent populace Estonska [do něj bylo Stalinem naopak stěhováno ruské etnikum].

Foto: Lesní bratři při střelbách. Z přednášky M.L. Viz též např. Tartu Linnamuuseum nebo Wikipedia.

První Laarova vláda (1992–94) a plochá daň

Po pádu Sovětského svazu byla země v ekonomické zkáze. Laarova prezentace, plná expresivních obrázků, ji symbolizovala fotografií zcela vyjedeného krámu socialistické provenience. Ne vypitého, neboť na regále stále zbývalo pár lahví ruské vodky a estonské brendy.

Ekonomika padla o 30 procent, roční inflace dosahovala tisíc procent. V zemi nebyl žádný benzín ani potraviny a 92 procent zahraničního obchodu probíhalo s Ruskem. Došlo k volbám, které vynesly roku 1992 tehdy velmi mladého Marta Laara k moci.

Expremiér nastínil hlavní rysy své reformy:

• Mířit vysoko – pořizovat jen nové stroje a technologie.
• Monetární reforma – vlastní měna a vyrovnaný rozpočet.
• Otevřená ekonomika – Trade not Aid, zrušení cel.
• Vláda zákona – často podceňované předpisy.
• Privatizace – model německého Treuhandu, kombinovaný s kupóny. Podnik se prodá strategickému investorovi a minoritní podíl rozdělí obyvatelstvu.
• Daňová revoluce – plochá proporční daň z příjmu.

Právě v této fázi se zrodila idea jednotné ploché daně z příjmu ve výši 26 procent.

[Pro osoby i pro firmy, přičemž u osob byla ponechána určitá částka nezdaněná, takže zcela nízké příjmy osob se nedanily vůbec. Tato úroveň 26 procent byla významně nízká, pokud se Evropy a daně z příjmů firem týče. V roce 1994, za hlavní Klausovy vlády v ČR, byla např. daň z příjmů právnických osob také plochá, ale ve výši 42 procent (srovnatelná s Německem), daň z příjmů fyzických osob byla odstupňována v reálných pásmech v míře 15–44 procent.]

Mart Laar dává pravidelně k dobru možná anekdotickou historku, že plochou daň prosadil i proto, že z ekonomie před vstupem do vlády četl pouze Svobodu volby [jako e-kniha] od Miltona Friedmana a že jeho ekonomičtí poradci sice byli proti, ale zatajili mu, že se jedná o pouze teoretickou práci, kterou se dosud nikdo na světě neřídí.

Snad ještě reálnější však byla ta další. Obavy z rozpočtového deficitu byly tak velké, že někteří se zoufali ptali, co budou v takovém případě dělat. Odpověď premiéra byla klidně burcující: Asi budete muset začít pracovat.

Druhá vláda (1999–2002), elektronizace a další snížení daní

Po ekonomické krizi roku 1998 se Mart Laar opět dostal do čela vlády a pokračoval ve svých liberálních reformách. Výsledkem je i to, že Estonsko je hodnoceno na indexu ekonomické svobody jako jedna z nejsvobodnějších zemí světa vůbec. [Od roku 2000 zavedlo Estonsko zvláštní zdanění firem. Jsou-li příjmy v zemi reinvestovány, je zdanění zisku firmy nulové !!! Pouze zisk určený k rozdělení se předem zdaňuje plochou daní. Toto opatření dává najevo, že doktrína ploché daně byla Laarem pružně přizpůsobena situaci, zejména tomu, že mezitím zavedly plochou daň i další pobaltské republiky a nakonec i Rusko. Estonsko tak své konkurenty opět přelicitovalo.]

Další pozoruhodnou aktivitou stále mladého Marta Laara byla elektronizace agend vlády a dalších státních úřadů. Na rozdíl od českých ministrů ti estonští nenosí na zasedání stohy papírů, ale hledí do monitorů. Čerstvou novinkou, která vychází ještě z Laarových reforem, je možnost elektronického hlasování ve volbách, které právě nyní proběhly.

Ačkoliv Jiří Schwarz přál Martu Laarovi, aby elektronické volby zvýšily náklady na účast, což by způsobilo účast spíše těch majetnějších voličů a více preferencí pravici, Laar mínil, že smyslem je volby usnadnit a voličskou účast naopak zvýšit [nelze ovšem vyloučit, že právě pravicoví voliči jsou v Estonsku tolik zaneprázdněni, že jim teprve internetové hlasování umožní najít si na volby konečně čas].

Následoval další slajd s buzzwordy jako e-lections, e-Health, e-driving license, e-commerce, e-tickets.

Mart Laar posluchačům doporučil, aby si Česko potřebné aplikace vyvinulo samo a nevyužívalo příliš drahých služeb velkých nadnárodních společností. Místo Microsoftu je vhodnější použít software open-source a vlastní firmy.

[Laar neměl prostor věnovat se podrobnostem svých informatických reforem. Detaily o technických vlastnostech systému pro elektronické volby v Estonsku naleznete v článku Komunální volby v Estonsku, dočkáme se i u nás?

Občané v Estonsku mají vydány identifikační průkazy na čipové kartě, které umožňují zvlášť autentizaci a elektronický podpis. S jejich pomocí je možné odeslat svůj hlas z jakéhokoliv počítače se čtečkou.

K technické implementaci – z uvedeného článku nejsem schopen určit, zda je implementován nějaký teoreticky vhodný volební algoritmus. Pokud by to bylo doslova tak, jak je v článku popsáno, pak by tajnost hlasování závisela na korektnosti implementace a auditu systému, které jsou mimo kontrolu uživatele, v rukou státu. Pak by bylo lepší v Estonsku volit raději klasicky.

Nicméně je možné, že uvedený článek využívá obrázek „s přibližným popisem pro laiky“ a uvnitř je implementován nějaký skutečně bezpečný algoritmus typu slepého podpisu, jaké byly zavedeny Davidem Chaumem. Umíte-li estonsky, můžete originál dokumentace prostudovat na Elektrooniline hääletamine a vyrozumět nás v diskuzi pod článkem.

Kromě technických aspektů stojí za pozornost i ty organizační. Hlasování doma „bez dozoru“ hrozí tím, že hlas bude odevzdán buď pod nátlakem, nebo koupen. Elektronické hlasování proto lze opakovat, přičemž platí poslední podaný hlas. Kromě toho elektronické hlasování předchází a končí před klasickým, v němž je možné osobním dostavením se do volební místnosti všechny předchozí elektronické hlasy zrušit.]

Pro Marta Laara nekončí IT a Internet v roli psacího stroje nebo elektronických nástěnek. Má vést k transparentnosti vlády. Přes web má být možné sledovat vyúčtování útraty každé „penny” z rozpočtu. Veřejná kontrola již vedla k odhalení rozhazovačných úředníků, kteří tím byli nemile překvapeni.

Díky jednoduchosti plochých daní a elektronizaci agend se dnes přes 83 procent daňových podání podává elektronicky. Vyplnění daňového přiznání zabere dvacet minut. [Novináři někdy uvádějí, že profese daňového poradce v Estonsku zanikla. Nuže, není tomu tak.]

Z části přednášky, o e-governmentu. Foto: eStát

Fotografie výše ukazuje některé výsledky elektronizace. Stoprocentní přítomnost úřadů „v Internetu” nejspíš znamená jejich připojení a přístupnost. Internet jako „lidské právo” je snad skutečně zaneseno v zákonech státu a znamená „možnost užití Internetu” [toto právo sice není v Česku deklarováno, fakticky je však prostřednictvím veřejných knihoven nyní rovněž jakž takž poskytnuto].

Ačkoliv se o Estonsku hodně hovoří v souvislosti s IT v administrativě, Estonsko má tento sektor silný obecně. Nejznámější je asi software a služba Skype, kterou vytvořili právě estonští programátoři. Mart Laar zmínil i předchozí Kazaa.

Podle Laara v současnosti EU ztratila vedení (hlavu). Považuje to za špatné, neboť Evropu bychom měli považovat za naši vlastní. Měla by se ale zastavit její společná zemědělská politika. Evropa by měla přijmout reformy, jinak v ní dojde k úpadku.

Nakonec Mart Laar vzpomněl dotaz jednoho z úvodních řečníků, jak reformovat bez nebezpečí toho, že přijdete o popularitu a o moc.

Jednou z mála jistot, které jako předseda vlády máte, je ta, že jednoho dne vaše moc skončí, tak nebo onak. Je lepší se pak za sebou ohlédnout s tím, že jste něco provedl, než z opatrnosti nevykonat nic.

Diskuze

Diskuzi zahájil neliberální vetřelec, operující s ekonomickými údaji, údajně z Londýna, o vnitřní zadluženosti, sociálním rozdělení a drancování přírody. Mart Laar klidně opáčil, že Estonsko nemá skoro žádný veřejný dluh [podle CIA factbook patří Estonsko s 3,6 procenty dluhu vůči GDP skutečně k naprosté špičce], ale dluhy jsou soukromé [podle Světové banky přes 111 procent GNI]. Míra zadluženosti je více než desetiletí stále stejná, varovatelé také, ovšem export významně roste. Dřeva má Estonsko více než nadbytek a kdo má zájem, je zván přijet těžit. Sociální nerovnost byla problémem v devadesátých letech, ale v poslední době se situace zlepšila, roste i porodnost a klesá kriminalita. Snad jen míra dožívání je pod možnostmi, což lze připsat množství konzumace vodky a řízení pod vlivem v stále houstnoucím dopravním provozu.

Pamětník počátku devadesátých let vzpomenul, jak si vybavuje, že Mart Laar byl asi první politik s heslem Trade, not aid (obchod, ne pomoc), že pomoc Evropské unie Estonsku vedla k pochybným výsledkům. Laar připomněl, že nejvíce devastující byla pomoc americká. Obecně – příliš mnoho peněz poskytnutých vládě způsobí, že vláda pak s nimi provádí divné věci. Je třeba šetřit. Dělejte si pokud možno vše sami tak, jak sami potřebujete. Když zadáváte zakázku na IT, pak zapomeňte na velké zahraniční firmy. Prý viděl protažené obličeje, když dodávku software pořídil od místní firmy za sto tisíc dolarů, zatímco nabídka Microsoftu byla za desítky milionů dolarů [tento příklad mohl být přehnaný].

Nato se Jan Mühlfeit, z Microsoftu, otázal, jak mohou malé země jako Estonsko, Litva, Lotyšsko nebo třeba Slovensko přispět k řešení ekonomických potíží velkých evropských států [tato otázka skrývá svou komplikovanost – viz část níže]. Mart Laar odpověděl jen neurčitě v tom smyslu, že je zjevné, že evropské země reformu potřebují. Unie by měla opustit společnou zemědělskou politiku a orientovat se moderněji.

K dalšímu dotazu z pléna, zda EU nesvazuje ekonomiku zemí, Laar odpověděl, že v rámci EU je dle jeho mínění možné provádět perfektně liberální politiku státu. V minulosti lidé vše sváděli na Moskvu, nyní je vinen Brusel. K tomu říká rázné NE. Závisí to především na nich samotných a je tak třeba i myslet.

Dotaz, se zaujetím pro to, zda a jak silně estonská vláda podporovala vědu a výzkum, Laara zjevně mírně zaskočil. Zdá se, že jeho vlády se tím příliš nezabývaly.

K pochvale své reformy penzijního systému se Mart Laar vyjádřil jen nejasně s tím, že jeho vláda ponechala za sebou systém, který bude schopen existovat další desítku nebo více let. V EU panuje vážný stav, vedoucí brzy k deficitu. Ohledně zahraniční politiky EU se Laar stavěl za společnou politiku, neboť současných asi 15 separátních vyjednavatelů nevyjedná nikde nic.

Diskuze skončila a vybraní hosté se odebrali k zákulisnímu setkání.

[Příliš dobré, aby to byla pravda ?

Když se něco zdá příliš dobré, může to ukrývat háček. Proti estonskému zázraku lze vznést námitky. Předně je Estonsko malé, s pouhým 1,3 mil. obyvatel a rozlohou jako Čechy. Ve světě lze nalézt řadu příkladů (Singapur, Hongkong, Lucembursko, Las Vegas), kdy malé entity výbornými podmínkami pro určité činnosti vysají investice nebo útraty z širokého okolí a rychle a výrazně pak zvednou svou životní úroveň. Jejich řešení není však proto dobře použitelné pro velké státní celky. Rusko může zavést plochou daň (dokonce v konkurenčně nižší výši 13 procent), jeho vzestup však plyne především z ropné konjunktury.

Je-li výchozí úroveň ekonomiky velmi nízká, pak zavedením moderních technologií a know-how lze zvednout ekonomiku s takovou mírou procentního růstu, kterému ekonomiky, které již na špici dávno jsou, nemohou ovšem konkurovat.

Vysoká míra použití Internetu obyvatelstvem může souviset s tím, že se zde více žije ve městech (Talin pojímá ¼ obyvatelstva) a obsloužení zbytku je relativně levnější.

Přesto si estonský výkon naší pozornost zasluhuje! Jakkoliv jsou postupy malých států pro přilákání peněz účelové, přijetí plánu a jeho prosazení, proti samozřejmě politicky silnějším sousedům, samozřejmé není. Estonské přeorientování zahraničního obchodu z Ruska na západ, především Skandinávii, je téměř absolutní (z 90 asi jen na 5–10 procent), přičemž s žádnou vyspělou zemí, na rozdíl od Česka, ani pořádně nesousedí.

Estonsko se ze zdevastovaného stavu ekonomiky prodralo v příjmu na hlavu např. před Slovensko (!), je o krok napřed před Litvou i Lotyšskem, a při tempu svého růstu může brzy dostihnout a překonat i Českou republiku.

Též jeho míra elektronizace státní administrativy je přinejmenším pozoruhodná, byť možná ne úplně ve všem vhodná pro okopírování.

Osobně jsem především toho názoru, že ničivé jsou příliš vysoké podnikové daně. Vysoké zdanění podnikání brání rychlému růstu nových firem, které by mohly svižně zúročit své inovace. Pokud lze v něčem byrokraticky ovlivnitelném spatřovat důvod úspěchu Ameriky a potíží Evropy, pak bych ho viděl právě v příliš vysokém zdanění organizací, které v Evropě po druhé světové válce postupně zavládlo pod dojmem politiků z toho, že z firemního krev neteče. Firemní daně jsou esenciálně daní z kapitálu, takže ho již předem odpuzují a zároveň brání tomu, aby se akumuloval v rukou těch podnikatelů (dozorem manažerů), kteří v dané epoše mají úspěšné plány.

Stručně řečeno se domnívám, že přerozdělování spotřeby mezi lidmi je jedna věc, která může být otravná a demotivující, přerozdělování růstu podstaty ve prospěch projídání je však ještě mnohem horší, neboť nejen omezuje možný růst kapitálu, ale ochromuje i samotný řídící mechanismus trhů prosazovat úspěšné dodavatele.]