Jiří Hlavenka: Když práce mizí aneb Ničí Internet střední třídu?

Než se k provokativnímu tvrzení dostanu, projdeme se historií. Každý ví, že struktura práce se během dějin mění. Až do začátku novověku pracovala velká většina lidí v zemědělství, průmyslová revoluce pak odstartovala éru manuálních pracovníků v továrnách (tzv. „modré límečky“). S postupující automatizací se pak stále více pracujících přesouvá do tzv. služeb, a získává pak nálepku „bílých límečků“: kdo zná prvorepublikové české nebo americké firmy, ví, že obojí označení popisovalo realitu a tehdejší normy pro oblékání. Bílý límeček neznamenal nutně nějakou kreativní, manažerskou či jinou dobře placenou práci – prostě to jen nebyla práce manuální a platilo, že bílý límeček je na tom líp než modrý, i kdyby to měla být telefonistka přepichující celé dny banánky telefonních hovorů ze zdířky do zdířky.

Vize prezentovaná v minulém století a stále ještě úplně neopuštěná pak tvrdí, že povznesení lidstva k lepším zítřkům spočívá v tom, že stále méně lidí bude pracovat manuálně (ať již na poli nebo ve fabrice) a stále více bude dělat v tzv. službách. Dnes už se tento pojem moc nepoužívá, protože je velmi nepřesný, vlastně říká něco jako „služby jsou všechno ostatní“; jenomže když zařadíme do služeb recepční hotelu, patří tam i programátor? Detaily stranou – teorie říká, že lidstvo se má jednoduše oprostit od „podřadné“ práce rukama a dělat něco zajímavějšího.

Když práce zmizela

To, že manuální pracovní místa mizí, je zřejmé. Nejrůznější metody zefektivňování, což znamená „udělat/vyrobit více s použitím stále méně lidí“ neustále pokračují – velmi silným trendem současnosti jsou například robotizované či polorobotizované výrobní linky, což dále snižuje potřebu dělníků; v zemědělství pak například začínají sít či orat traktory řízené počítačem s využitím GPS navigace. (Manuální práce mizí z vyspělých zemí přesunem do Číny, Bangladéše a dalších států; je to ale jen krátkodobá výmluva, protože situace, kdy mzda polootroků ve třetím světě je pořád ještě levnější než když trička šije stroj, je jen dočasná a brzy zmizí).

Zmizelá manuální pracovní místa v oněch „službách“ jsou jen pár desítek let – a nyní se jeví, že zmizí rovněž. Podnikatelé ve všech oblastech totiž usilují stále o jedno – o snižování nákladů, a náklady personální jsou obvykle ty nejvyšší a nejnepříjemnější. Náhle se tedy zjišťuje, že ani u bílých límečků není práce dost – že tak, jak probíhalo zefektivňování v manuálních džobech, zaměřuje se nyní pozornost na místa, řekněme, kancelářská. Můžeme tak říci, že po průmyslové revoluci přichází revoluce kancelářská.

A za hlavního viníka je považován Internet, nebo obecněji „technologie“. Problém ovšem je, že v dějinách se rolníci přetvořili v dělníky, dělníci v kancelářské krysy, a ty se pak dále přetvoří v…? Aha, jsme v koncích. Jedovatá (ale nic neřešící) odpověď zní: ve státní zaměstnance. Nebo v armády vzdělaných nezaměstnaných.

Co Internet a další technologie způsobily

V titulku uvedené provokativní tvrzení není mým výmyslem. Je to dnes předmět intenzivní diskuse a zkoumání; nejde tedy o věc zcela jednoznačně prokázanou či kvantifikovanou, ale na jeho podporu lze snést velké množství silných a zajímavých argumentů.

Pod prací bílých límečků si nepředstavujme jen kreativní džoby – programátor, architekt, designér. Bylo by jistě krásné, kdyby celé lidstvo náhle pracovalo jen kreativně a zbytek obstarávali robůtci, ale rozum se vzpírá to přijmout, a z dobrých důvodů. Jednak je tvořivá práce vhodná pouze pro tvořivé lidi a těch zřejmě není 90% populace. A právě tak je obtížné si představit, že by skutečně bylo k dispozici dostatek tvořivé práce – takové, kterou je ochoten někdo zaplatit, která se zaměstnavateli vyplatí. Žádost po tvořivé práci samozřejmě je – ale po té špičkové. O průměrnou (a víc naprostá většina lidí nezvládne) zájem není. Takže většina práce ve „službách“ je dnes bohužel taková, která zatím nenahraditelnou jedinečnost, kterou člověk oproti stroji má – jiskřivou tvořivost lidského mozku – příliš nevyužije, i když je to práce intelektuální, je celkem slušně rutinní a opakovaná, a tady je strojům dobře.

Pro příklady se pak podívejme na hlavní odvětví, která zaměstnávají desítky miliónů lidí po celém světě – a začněme od dvou, kde bychom náhradu člověka počítačem a Internetem zrovna nečekali.

Školství

Nezastupitelný přímý kontakt učitele s žákem? Samozřejmě, ale také „bejvávalo“. Distanční studia, stále lepší e-learningové materiály, Khanova škola (Khan Academy a její rostoucí česká mutace): školství se mění. Jestli k lepšímu nebo k horšímu, to nevím, ale u Khana například studují 4 milióny lidí měsíčně (!), meziroční nárůst je čtyřnásobný. I čeští žáci a studenti – a ovšemže nejen oni – už využívají moodle a další prostředky. České soukromé vysoké školy se dají směle označit za distanční.

Učitelé ještě vinou Internetu asi masově o pracovní místa nepřicházejí, ale o práci ano, a následovat budou i ta místa. Online školství pěkně ukazuje, jak to kradení pracovních míst vypadá: láce a efektivita. Jediná, jednou natočená algebraická lekce u Khana naučí tématu tři sta tisíc studentů – obrovské úspory, obrovská efektivita. Na to se dnes ptá každý. Kvalita a smysl tvůrčího procesu při učení, v jiskření mezi učitelem a žákem v učebně… ach, koho že to zajímá. Stejně to nejde změřit.

Lékařství

Toto je ještě větší divočina: opravdu dokáží technologie ukrást pracovní místa u segmentu, který je postaven na osobním styku lékaře s pacientem, kde to snad ani nejde jinak? Divili byste se. Začíná to nenápadně: už dnes si běžně hledáme „diagnózu na Internetu“, zkoumáme své příznaky, zadáváme do vyhledávače, účastníme se diskusních fór, vyměňujeme zkušenosti, a také hledáme (nenákladnou, přirozenou) léčbu. Ale to je málo.

Myslím, že právě zde přijdou úplně největší věci. Velmi se hovoří o wearables, o malých zařízeních připojených k Internetu, které budeme nosit na sobě (a v sobě?); má se za to, že to budou takové malé počítače a bude se z nich telefonovat. Možná taky, ale očekávám, že to hlavní přijde ve zdravotnictví: tyto věcičky nás budou permanentně diagnostikovat, budou zjišťovat desítky parametrů fungování našeho těla, odesílat to do cloudu nějakého toho Google Health, který díky porovnávání databází miliónů „těl“, popsaných diagnóz atd. náhle dokáže zázraky, až se budou praktičtí lékaři červenat. A rovnou vám dle vašeho zadání (cena, generikum atd.) pak pošlou z e-shopu léky, nejlépe na vaši míru připravené – přeskočí se lékař i lékárník.

Je jasné, že lékařský stav spustí řev, jaký tu ještě nebyl (počítač nikdy nenahradí doktora!), ale pojišťovny se zaradují ještě o kus více, protože o peníze jde v lékařství až v první řadě. Lékařům jejich protest nebude nic platný.

Firemní IT oddělení

Toto je vcelku jasné – zde budou pracovní místa kapat jako mouchy. Firemní „serverovny“, klimatizovaná doupata hlídaná partičkou nevrlých adminů, nemají šanci na přežití: stačí jedna tlustá roura do netu a cloudové řešení a je vystaráno. Jen v Česku půjde o desítky tisíc míst – dnes pohodlných a dobře placených.

Běžná firemní administrativa

I zde není moc o čem diskutovat. Doba dvou až sedmi asistentek generálního ředitele je taky passé. Jednak je to z módy (generál, který si nedokáže sám do svého smartphonu naťukat svoje schůzky a denní program, vypadá dnes spíš neschopně, velkomožnost se nenosí), jednak skutečně není co dělat. I to kafe uvaří automat. Namísto „recepční“ máme dveře s čipovým otevíráním. Namísto ostrahy kamery a alarmy. Namísto hrabání se v hromadách papírů se zadává search digitálních dokumentů. Namísto dívčin určených k odpovídání na dotazy nevrlých kliošů je na webu FAQ a Online Help. Obslužte se sami.

Maloobchod

Všichni to vidíme. Prvorepublikové krámky, kde byl za pultem pan vedoucí, který měl k ruce pana příručího a ten měl k ruce poskoka, kterého poslal pro zboží, jež si milostivá paní žádala, toto zboží pak vzal, pečlivě zabalil, vzal do ruky a předal osobně s rukulíbám milostivá, vznikly samoobsluhy neboli sámošky, pak nahrazené ještě většími samoobsluhami neboli supermarkety.

Ale pořád je tam moc zaměstnanců. Takže se nejdříve zruší pokladní: lidé si díky RFID zahrají sami na paní pokladní, sami se zkasírují, sami si řeknou děkujeme, nashledanou, přijďte zas. Naskladňovat do regálu kus vedle kusu taky nikdo nebude – všechny markety světa se mění na paleťáky, které s desetinovým úsilím do haly nahází chlápek s ještěrkou. Zítra to bude robot. 

Stále více pak bude bezobslužných automatů, výdejen a půjčoven – zlomem bude bezkontaktní placení. Na všech možných automatech na kafe, žvýkačky a kondomy je totiž nejdražší mincovník (technicky, bezpečnostně a navíc jej co chvíli nějaký magor rozbije, aby z toho dostal hrst pětikorun); jakmile se zde bude platit jen přejetím mobilem nad snímací ploškou, nastane jejich velký rozvoj.

A pak tu máme e-komerci, která rok od roku získává. Tam je náhrada lidí technologiemi ještě výraznější: je dobře známé a lze to ověřit i z veřejných zdrojů, že kvalitně zorganizovaný velký e-shop má několikanásobně vyšší obrat na jednoho pracovníka než supermarket – jinými slovy, i e-shopy „kradou“ pracovní místa.

Volnočasové aktivity a média

Mění se v digitální, cloudové a samoobslužné. Lidé sice vědí, že pohyb na čerstvém vzduchu je dobrý, ale když si mohu film stáhnout z cloudu a doma pustit, nemusím chodit do kina. Tlouct venku špačky je sice bezva, ale zabíjet v counterstriku je lepší. Jít si pokecat do hospody nebo do kavárny – no jo, dobrý, ale lahváč si u Facebooku otevřu taky a je to levnější a pohodlnější. Média propouštějí po stovkách, protože lidé se mediálně obsluhují sami: bloggeři, diskutéři, sjížděči facebooku. Podívejte se na povodně: nejlepší zpravodajství se „píše samo“, na Facebooku a Twitteru. Včetně fotek a videí.

Firma-nefirma a přenesení práce na zákazníka

Na chvilku se zde zastavíme, protože uvedené příklady ukazují na dva megatrendy, které by bez technologií asi nevznikly.

Prvním je koncept „firmy-nefirmy“ – koncept, který velice umným způsobem prezentují např. 37signals, jejich teorie jsou publikovány a v češtině vycházejí u Melvila. Zjednodušeně řečeno: chcete-li něco dělat, nepotřebujete firmu, alespoň ne takovou, jakou známe: s kancelářemi, zaměstnanci, pracovní dobou, hierarchií, poradami atd. To je „stará forma“, která už není potřeba – cíle dosáhnete podstatně odlehčenějším způsobem, bez toho starého firemního monolitu, každý pracuje, odkud chce, procesy jsou řízeny cloudovým software atd. Jistě to není použitelné pro každý druh firmy – zde se však nebavíme o fabrikách, ale o bílých límečcích, tedy o kancelářské práci. 37signals říkají a na vlastním (veleúspěšném, ti kluci jsou mladí a bohatí) příkladě ukazují, že kancelářskou práci lze naprosto dobře dělat bez kanceláře. A další pracovní místa prší pryč.

Druhým megatrendem je pak přenesení práce na zákazníka, nejlépe tak, aby u toho juchal radostí. Pionýrem byla švédská IKEA, která si řekla, že proč by měli její dělníci skládat nábytek v továrně a dodávat jej složený, když to lze zaonačit tak, že si to hezky složí zákazník doma a ještě má radost, že je manuálně zručný kutil a ne nichsmochr. (K tématu též Baldýnský).

IKEA prolomila tabu – zrušila službu, která byla po staletí považována za automatický základ, za standard, a co nastalo? Fenomenální úspěch. 

Dnes to dělá každý a je to prezentováno jako výhoda. E-government znamená, že se občan obslouží sám: že si hezky z Internetu stáhne formulář, sám si spočítá, kolik že státu dluží na daních, sám si to hezky vyplní (elektronicky ovšem) do políček, sám se poctivě nabonzuje, kolik má státu vysolit, sám provede platbu a má radost, jak to všechno klape. Chce-li zákazník změnit tarif či dodavatele u síťové služby, provede to sám přes webovou samoobsluhu. Počítám, že v budoucnu se i zločinci budou sami přihlašovat ke zločinům, sami se odsoudí, sami si na ruce dají pouta a odkráčí do věznice. (Pozor, to satira. U různých drobných přečinů typu nedoplatky na daních, které zjistí automat, to funguje už dnes. U dopravních přestupků, které zachytí kamera, zjistí číslo vašeho auta a odešle vám informaci o přečinu, přičemž máte na výběr mezi tím, že se sami hezky udáte a přiznáte, sami si spočítáte dle sazebníku pokutu a zaplatíte ji, a mezi tím, že si pro vás přijde polda a bude to podstatně dražší, to bude fungovat zítra).

Můžeme pokračovat ještě dál, a bude to stejné – vyzkoušejte si to ostatně sami. Bílolímečková místa mizí stejně, jako se scvrklo zemědělství a redukuje se průmysl. Problém ovšem je, že už dál není kam jít, nad bílými límečky nejsou žádné „žluté“ nebo „strakaté“. Řetěz tímto článkem končí.

Elita a spodek

Má to ještě jeden závažný důsledek. Střední třída je stále početnější – jsou to lidé s dobrým vzděláním, které školy chrlí ročně po statisících a kteří počítají, že splaší nějakou práci, jak sami říkají, „odpovídající mému vzdělání“, též platově. Jenomže je jich moc a práce málo, a platy jdou dolů. Střední třída se tak stává bývalou střední třídou, protože i když nějakou práci, u kterých si ručičky neušpiní, sežene, je to spíše za dělnickou mzdu. (Podívejte se na ČSÚ, jak málo se dnes liší mzdy mezi modrými a bílými límečky). Takže se nám zde tvoří jeden velký a široký spodek.

A vršek je pak také jiný: novou elitou, která je schopna vydělávat obrovské peníze, jsou pak vlastníci oněch „systémů“, které nahrazují vzdělané a kvalifikované lidi. Servery sice občas spadnou, ale nevytvářejí odborové organizace, nežádají si zvyšování mzdy a placení přesčasů, pracují i v neděli a hlavně se na nich dá efektivita neustále zlepšovat a výkon škálovat.

Je to jako z Karla Marxe: zatímco v raném kapitalismu majitel fabriky „vykořisťoval“ dělníky (je fakt, že v počátcích průmyslu byly pracovní podmínky manuálně pracujících otřesné, mzda naprosto bídná a práva veškerá žádná), dnes, v úsvitu „informačního kapitalismu“ se vlastníci nových (informačních) fabrik také se zaměstnanci příliš nepářou. Na trhu je jich dost: podívejte se na nezaměstnanost mladých, jsou to vesměs studovaní lidé, kteří hledají nemanuální práci a rádi vezmou cokoliv.

Programátoři a ajťáci na vrcholu vlny – ale jen na chvíli

Předpokládám, že většinu čtenářů zde tvoří lidé aktivní v (obecně) technologiích, kteří si řeknou: tak takhle předkládaná budoucnost je prima, my jsme ti vítězové. 

Já si myslím, že to je vítězství jen na chvíli. Jistě, ta chvíle bude trvat možná desítky let, programátoři budou patřit k privilegované skupině a pro ty nejlepší se bude nabízet nekonečno atraktivních podnikatelských možností. (Nejlepší výchozí pozice pro úspěšné podnikání v příštích deseti-dvaceti letech je stát se špičkovým programátorem – to je bez debaty!) Ale ve skutečnosti jsou oni, tedy naprostá většina z nich, pouze dělníky, kteří vlastně dobrovolně budou pracovat na zániku sebe sama, střední třídy, kterou tvoří. K tomu se mimochodem už krásně vyjádřil Marc Andreessen, zakladatel Netscape, v článku Software is eating the world, diskutovaný je třeba tady. (Samotný článek je bohužel v placené sekci WSJ).

Bláhové sny o věčné střední třídě

Představy o „nirváně“, jak se lidstvo zbaví ponižující manuální práce a jak budeme všichni krásně pracovat v nějakých imaginárních službách, kde se neušpiníme a nenadřeme, byly bláhové. Vlastník podniku vždy usiluje o snižování nákladů. Zemědělec nahradil rýč pluhem a kosu kombajnem, průmyslník nahradí manufakturu výrobní linkou a posléze automatizovanou výrobní linkou. A že by se to vlastníka „nemanuální“ firmy netýkalo? Naopak – vždyť personální náklady jsou vlastně jeho náklady jedinými. Bude dělat vše pro to, aby je zredukoval.

Kruh vstupuje do další fáze. Středověký zemědělec nechtěl žít na vystrkově, kde je leda bláto a prasata, a šel dělat do města do fabriky. Dělník 19. a 20. století nechtěl pracovat manuálně, usiloval tedy o práci nemanuální, a dostal ji. Informační mládež 21. století nechce pracovat vůbec.

Netvrdím samozřejmě, že práce úplně zmizí, to je nesmysl. Ale její citelný úbytek způsobí (a už způsobuje, viz Španělsko atd.) napětí ve společnosti, které nejde uvolnit.

Charakteristickým rysem dneška je tvorba miliónů pracovních míst, které jsou více nebo méně parazitní a jsou to vlastně džoby s ubranou hodnotou – nic nepřinášejí, jen stojí někoho mzdu, klepou na dveře a přemlouvají k tomu, abyste se nechali pojistit, přepojistit a připojistit. Typickým příkladem jsou tzv. finanční poradci, kterých je v ČR přes 100 000. To je zhruba veškeré obyvatelstvo Olomouce, pro představu, a 4,8 % veškerého práceschopného obyvatelstva u nás. A jejich práci s ubranou hodnotou dovede nahradit jeden server s pár lidmi „za ním“, kteří vytvoří špičkovou webovou samoobsluhu s veškerými informacemi pro pojištění, spoření atd.

Samozřejmě, dokud existují klienti, kteří si na dveře nechají klepat a nehážou po dotyčném shnilá rajčata hned, jak jej uvidí blížit se k domu (tito lidé se snadno dají poznat už zdálky), bude tu pro 100 000 lidí stále jakási práce a zisk. Ale nyní přichází pointa. Digitální mládež, která s Internetem vyrůstají od kolíbky, se těmto pokusům něco osobně vnutit a osobně otravovat vysměje, nebude se ani namáhat otevřít dveře. Ví, že tato služba je na Internetu, důvěryhodná, kvalitnější. Jenomže za pár desítek let tu už nebude žádná jiná generace než digitální. 

O vztahu mladé populace k Internetu ostatně vypovídá tento obrázek lépe než dlouhý článek.

Autor: http://www.makeuseof.com/tech-fun/basic-human-needs-fixed/

Návrat k přírodě nehrozí, výbuch ano

U podobně pesimistických úvah čtenář očekává ke konci nějakou katarzi, když už ne happy end. Ale je otázka, zda vůbec tato budoucnost je pesimistická: vyplývá z ní pouze, že lidstvo je schopné se poměrně blahobytně „obsloužit“ s pomocí poměrně malého procenta osob pracujících. Ostatní – v budoucnu možná většina tzv. práceschopných (a již dnes je to většina populace – počet pracujících je už všude ve vyspělých zemích hluboce pod 50 % celku populace) se mohou „vézt“, nepracovat, a přesto společnost bude schopná ekonomicky fungovat, neupadne zřejmě do bídy a zkázy. Jak to ale bude vypadat, už je hůře představitelné a nechám to na obrazotvornosti zdejších čtenářů: pro začátek je možné si představit „hezké“ varianty masivního až totálního přerozdělování, nebo tvorby hladových zdí (umělých, nepotřebných jobů) a na konec pak variantu „nepracuj, tak nejez“ končící násilnostmi těch na dně.

Ne že by to lidstvo nepřežilo, to jistě přežije, i když na konci „software sní celý svět“. Ale celkem harmonickým časům druhé poloviny minulého století je zřejmě odzvoněno.