Jan Kubec (Pulselive): V Británii filtrují životopisy stroje. Ty v nečitelném formátu mají smůlu

Při psaní životopisu pro britskou firmu je třeba zapomenout na grafické experimenty. Nevyplatí se to. Personalista z naší firmy říkal, že například do Sony chodí každý den ohromné množství životopisů a oni to filtrují tak, že to hodí do stroje a zkusí, jestli to koresponduje s nějakou nabízenou pozicí. Když to ten automat nepřečte, tak kandidáta vyřadí, vysvětloval UX designér Jan Kubec na nedávné konferenci UXZ. 

Ten sítem britských automatů prošel a zakotvil v agentuře Pulselive, která je součástí digitální sportovní divize Sony. Když jsem nastoupil, firma měla pětatřicet lidí, teď má asi šedesát. Nedávno jsem k sobě přijímal nového UXáka, vysvětluje s tím, že se specializují především na sportovní byznys, jako je třeba aplikace pro Premiere League, kterou musí ladit pro všechny platformy. 

Díky práci v londýnské agentuře se dostane k zajímavým projektům. Dělal jsem třeba na konverzačním rozhraní pro Alexu od Amazonu. Pro Premier League jsem tam musel designovat všechny otázky, a to i ty špatně položené. Různé kombinace dotazu na skóre a podobně, dodává Kubec. 

Jak náročné bylo najít práci v Londýně?

Hledal jsem ji z Česka, protože jsem chtěl mít kontrakt dřív, než odjedu. Věděl jsem, že je tam všechno dražší, tak jsem chtěl mít jistotu, že budu mít z čeho žít. Měl jsem problém vyladit životopis a portfolio pro anglický trh, ale nejtěžší bylo se dostat přes to, že nemám žádnou pracovní historii ve Velké Británii, k čemuž oni dost přihlížejí. Nekoukali se na mě přes prsty proto, že jsem Čech, ale spíš je zajímalo, jestli mám účet v bance, adresu a nějakou historii ve Velké Británii. Určitě je jednodušší sehnat práci, když je člověk tam. Já jsem je musel přesvědčit pomocí portfolia a nadšení. Trvalo to půl roku. Na začátku jsem u několika firem neuspěl, dělal jsem chyby v angličtině nebo mě vyřadili proto, že jsem chtěl příliš mnoho informací k zadanému úkolu. Ale nakonec jsem měl po šesti měsících tři nabídky, ze kterých jsem mohl vybírat.

Co vás vedlo k odchodu do Británie?

Pro mě bylo největší motivací posunout se v kariéře UX designéra. Londýn vnímám jako evropské město designu, kde sídlí jedny z nejlepších firem, a člověk se tam může dostat k lidem, kteří tomu opravdu rozumí a od nich se učit dělat lepší produktový design.

Jak jste věděl, že zrovna Londýn je to pravé místo?

Bylo to na základě lidí, které jsem sledoval na Twitteru, když jsem se to začal učit. Jezdil jsem tam na konference, kde jsem potkával ty, co psali knížky, jakou je například Lean UX a podobně. Bavil jsem se tam s Jeffem Gothelfem, jejím autorem, a zjistil jsem, že mi to hodně dává. Nechtěl jsem tam jen létat na ty konference, chtěl jsem chodit na víc akcí.

A máte na to teď čas?

Stává se mi, že jsem třeba celý týden každý den na nějakém meetupu, takže toho opravdu využívám. Ať už se jedná o konference, UX barcampy a podobně. Najednou je to všechno blízko. I akce v Brightonu nebo v Bristolu. Navíc je tam pokaždé šance potkat lidi, které znám.

Nebylo to tedy jen o práci, ale i o možnosti dostat se blíž ke vzdělávání a k těmto lidem.

Ano. Já jsem se v tom asi chtěl zlepšit, což pro mě neznamená vystudovat školu, z toho už jsem vyrostl. Jako studijní nástroj používám Twitter, na kterém sleduji ty, které chci, zjišťuji, jak přemýšlejí, jaké zdroje využívají a zkouším to taky. Zároveň jsem s nimi v kontaktu a učím se za běhu. Ani mě moc nebaví číst knížky o UX, takže nemůžu říct, že jsem si přečetl knížku a už vím. Radši vidím něco, co funguje, a zeptám se toho člověka, jak to dělali, proč to dělali a pak to sdílím dál v komunitě.

Podle čeho jste si vybral Pulselive?

Bylo to nejblíže tomu, co jsem chtěl dělat. Ti, se kterými jsem dělal pohovor, mi byli velmi sympatičtí. Jsem tam dodnes a baví mě to.

Je lepší oslovovat firmy napřímo?

To jsem nejdřív zkoušel, ale ony většinou ani neodpoví. Mnohem lepší to nakonec bylo přes agentury, které tam fungují tak, že mají odborníky na určité obory a ti filtrují uchazeče. Specialista na UX z agentury zná ten proces, je schopný se mnou ladit portfolio, vracet mi ho s tím, že myšlenkový proces není srozumitelný, že je potřeba představit více projektů, jít víc do detailu a podobně. Nebo mi vraceli životopis, protože bylo potřeba ho přepsat do lepší formy. Sice to bylo velmi unavující, ale byl jsem rád za zpětnou vazbu.

Fungují tedy britské agentury jinak než u nás, kde personalista mnohdy netuší, o čem je obor kandidáta?

To rozhodně. Z některých českých agentur mi dodnes chodí nabídky na pozice typu technický analytik, i když mám na LinkedInu napsáno, že dělám UX. Ale to je tím trhem. V Británii je mnohem více UX designérů i projektů, kde jsou potřeba. Jsou tam personalisté zaměření čistě na UX. A ti tomu oboru rozumí opravdu dobře. Tady by se personalista specializovaný na UX bavil s desítkami lidí, což by se nevyplatilo.

Když jste si vyladil životopis s agenturou, co bylo dál?

Oni už mě do té doby hodně vyzpovídali, poznali a zjistili, co bych chtěl dělat. Ptají se například, jestli chce člověk dělat pro agenturu, pro korporaci, ve finanční sféře nebo e-commerce a jak moc kreativní práci. A pak už sází nabídky. Odmítl jsem třeba dělat e-shop pro nějakou oděvní firmu, protože mě to nijak zvlášť neoslovilo. Každá ta agentura je ale trochu jiná. Já jsem oslovil tři naráz a ladil jsem tedy životopis a portfolio se všemi najednou. 

A věděl jste, jakému odvětví se chcete věnovat?

Chtěl jsem jít do startupu nebo do něčeho menšího, protože jsem odcházel z hierarchické korporace, kde se všechno zdlouhavě schvaluje. To bylo hlavní. Dál jsem chtěl, aby to bylo v Londýně, protože jsem si chtěl vyzkoušet to velkoměsto, a třetí požadavek byl, aby mě to bavilo, aby ten obor byl zajímavý. Dostal jsem například nabídku do renomované agentury, ale chtěli, abych dělal bankovní systémy. Já bych ale nechtěl dělat ani pro sázkové kanceláře.

Jak se vám vyjednávalo o platu?

To je něco, co se řeší jen s tou agenturou. Na pohovoru s potenciálním zaměstnavatelem se o tom nemluví. Ten to konzultuje s agenturou a dává nabídku. Já jsem si řekl o nějakou částku, ale na to mi personalista odvětil, že to jsou peníze, na které se sice můžu dostat, ale až se zkušenostmi přímo z Londýna. Řekl mi na rovinu, že až tam budu půl roku rok a dám výpověď, tak dostanu o deset tisíc liber víc na rok než teď. Zajímavé bylo, že to, co nabízeli, se shodovalo s těmi ostatními nabídkami. Ale tady jsem vlastně ještě navíc dostal relocation budget, tedy pár tisíc liber do začátku, abych si mohl zajistit ubytování a další nezbytnosti. S tím, že jsem podepsal, že tam budu minimálně dva roky. Když se to rozpočítá, tak to byl ve skutečnosti větší plat, než nabízeli ostatní. A mně to ukázalo přístup té firmy. Bylo vidět, že se starají, že mají zájem o nového zaměstnance.

Jak se pohybují platy UXáků v Londýně?

Probíral jsem to nedávno s naším personalistou. Junior se pohybuje mezi 25 a 30 tisíci, středně zkušený designér má 30 až 45 a senior dosáhne až na 50 tisíc liber ročně. Vedoucí designér se dostane i přes tu padesátku.

Jak v tuhle chvíli vypadá poptávka po designérech ve Velké Británii?

No, já jsem už po pár měsících práce začal dostávat na LinkedInu zprávy od firem, které se mi předtím ani neozvaly. Najednou psaly samy. Většinou to jsou ale obecné nabídky. Ony prostě zkouší, jestli se někdo chytí a pak se mu teprve začnou věnovat. Poptávka tam je. Kdybych teď chtěl změnit práci, tak vím, že ji najdu klidně za čtrnáct dní. A asi i za lepší peníze. Stačí trochu zkušeností, ale hlavně pracovní historie v Británii.

Je v Británii povědomí o UX větší než u nás?

Oni si občas i tam představují UX designéra jako front-end kodéra, ale jinak mám pocit, že UX teď vlastně dělá každý. Já třeba, když něco navrhnu, tak za mnou přijde vizuální designér s tím, že se mu něco nezdá, že to například není konzistentní a dost možná bude mít pravdu, protože je to něco, čeho já si nevšiml. Měl jsem ve firmě přednášku o tom, co je to UX, v rámci které jsem zmínil přístupnost, což je o tom, jak umožnit například nevidomým možnost přečíst webové stránky a podobně. Oni mi na to řekli, že je to něco, co implementují u každého webu. Front-endisti ví, že to je základ a nepřijde jim na tom nic zvláštního. Oni řeší použitelnost i beze mě. Přijde za mnou třeba front-end kodér s tím, že hele, nemáme čas animovat ten tvůj prototyp, ale já jsem to udělal takhle. Co ty na to? Nebo přijdou a ptají se, jak udělat lepší formulář. Tohle mě na tom baví. Mají o to zájem a berou to jako nezbytnost.

Vyžadují klienti uživatelský výzkum a testování?

My jsme malá společnost, ne specializovaná UX agentura. Když jsem tam přišel, tak jsem chtěl dělat výzkum a navrhovat na jeho základě informační architekturu a vytvářet wireframy, abych ty nápady lépe komunikoval vývojářům. To v podstatě dělám. Původně jsem chtěl dělat i uživatelské testování, ale u některých projektů na to není rozpočet. I když teď přišel klient s tím, že uživatelské testování vyloženě chce, takže na to budou peníze i čas. 

Naše firma zároveň zprostředkovává i stream, komentáře zápasů. Když je v Indii kriket, otevřete si aplikaci ICC cricket, kde je live feed. Po celém světě máme lidi, kteří tam v reálném čase píšou. Jsou to velcí odborníci na kriket a znají perfektně pravidla. Máme tedy velkou základnu lidí, které to baví a píšou o tom. A právě oni mi pomáhají. Není to sice typický usability testing, jako když se zavřeme do labu s pěti lidmi, které máme pečlivě předvybrané, ale oni nám umí najít mnoho nesrovnalostí, protože jsou to fanoušci kriketu, pro které to děláme.

A jaká je obecně spolupráce s klienty?

Klienti znají designový proces, ví, že existují wireframy a vyžadují je, protože chtějí vidět, jak se jejich projekt vyvíjí. Máme produkťáka, který zastřešuje komunikaci s klientem a my mu sdělujeme aktuální stav a zasíláme flow klientovi k připomínkám. A takhle si projekt přehazujeme a na konci je klient spojený s appkou.