Jan Handl: Sociální sítě nás ze spirály mlčení nevyvedou

Američtí výzkumníci z PewResearch se nedávno dopodrobna zabývali jevem, který je nazýván spirála mlčení (anglicky Spiral of Silence). O co se jedná?

Nejdřív je potřeba upozornit na to, že tento jev zdaleka nesouvisí jenom s nástupem nových technologií a sociálních sítí. Do spirály mlčení se lidé dostávali vlastně od nepaměti – jde o to, že při diskuzích o vážných, zejména politických tématech, se lidé často zdráhají vyjádřit svůj názor, pokud není většinový. O svých opravdových postojích řaději mlčí, nechtějí vystoupit z řady. Týká se to debat s rodinou, příteli a i kolegy z práce. A právě tendenci mlčet nebo opakovat většinové názory se pak trefně říká spirála mlčení.

Jde o termín, který dokonce má své heslo ve Wikipedii. Teoreticky se jím zabývala a vlastně ho zavedla německá politoložka Elisabeth Noelle-Neumannová, a to v době (1974), kdy byl ještě internet přítomen pouze v hlavách odvážných snílků. Teoretický základ spirály mlčení byl vyřčen pro běžný život, rodinné, sousedské a pracovní vztahy. Politoložka tvrdila, že lidé o svých menšinových názorech mlčí, protože se bojí izolace.

Co si myslíš o Snowdenovi?

Vraťme se k výzkumu od PewResearch. Zakladatelé sociálních sítí se podle něj na začátku éry sociálních sítí domnívali, že platformy jako Facebook nebo Twitter z lidí sejmou zábrany a umožní jim veřejně vyjadřovat svůj skutečný názor na vážné problémy. Mysleli si, že tvoří prostor, ve kterém se bude diskutovat o politice s otevřeným hledím a na rovinu. 

Výzkumníci se chtěli dozvědět, jestli tomu tak skutečně je. Vybrali vzorek asi 1800 dospělých lidí a zaměřili se na jednu výraznou aféru – kauzu Edwarda Snowdena, který v roce 2013 zveřejnil tajné odposlechy a záznamy. Toto téma bylo prý zvoleno proto, jelikož rozdělilo americkou společnost jako máloco jiného. Z jednoho předchozího výzkumu totiž vyšlo, že 44 % lidí považovalo zveřejnění odposlechů za poškozování veřejných zájmů a 49 % lidí prohlásilo, že šlo naopak o službu veřejnosti.

Výzkum ukázal, že lidé se k tomuto problému postavili online a offline do jisté míry jinak. Na sociálních sítích lidé chtěli o Snowdenovi diskutovat méně než osobně. 86 % Američanů se k této problematice chtělo vyjadřovat v osobních diskuzích, ale pouze 42 % procent uživatelů Facebooku a Twitteru mělo zájem o tom psát na sociální sítě. Sociální sítě tak nejsou alternativou pro ty, kteří se o aféře nechtěli bavit osobně. 

Ze čtrnácti procent repondentů, kteří se o Snowdenovi a NSA nechtěli bavit osobně, by to na sociálních sítích udělalo jen 0,3 %. Online i offline by se lidé raději ke kauze vyjádřili v případě, když by si mysleli, že jejich okolí bude souhlasit. Například v práci by se o tématu lidé bavili třikrát raději, pokud by se domnívali, že s nimi kolegové budou souhlasit. Stejně to prý funguje i při diskuzi na Facebooku, i tam se lidé nebojí vyjádřit svůj názor hlavně v případě, pokud si myslí, že je v síti jejich přátel většinový.

Výzkum ukázal, že v případu Snowden se sociální sítě nestaly novým fórem, kde by se vyjadřovali ti, kteří byli při osobních debatách potichu nebo opakovali většinový názor svého okolí. Když si ale lidé mysleli, že je jejich online síť stejného názoru jako oni, tak se samozřejmě s vervou do debat pouštěli a sdíleli svůj názor.

Anonymní názory

Pokud jsme si mysleli, že sociální sítě jsou prostorem, kde svobodněji než v reálném světě vyjadřujeme své názory, výzkum tuto tezi významně naboural. Spirála mlčení se přenáší z offline světa do onlinu. Navíc se prohlubuje a pokud bychom to chtěli dovádět do absurdních závěrů, můžeme klidně skončit úplně potichu, papouškujíce to, co je obecně považováno za správné a většinové.

Sociální sítě nebyly podle výzkumu primárním místem, kde by lidé čerpali informace o Snowdenově aféře. 58 % Američanů se o problému dozvídalo z televize a rádia, 34 % z online zdrojů mimo sociální sítě, 31 % od přátel a rodiny, 19 % z tištěných novin a pouhých 15 % z Facebooku, respektive Twitteru (3 %). Tato čísla význam sociálních sítí při čerpání informací o důležitých věcech výrazně shazují. U Facebooku se těch 15 % dá pochopit, přece jen jde o platformu, kde se lidé věnují zábavě a sledování života přátel, rodiny a kolegů. Ale pouhá tři procenta u Twitteru je zklamáním pro všechny aktivisty, kteří si myslí, že svým snažením a tweetováním ovlivní názory ostatních.

Teorie o tom, že sociální sítě spirálu mlčení naboří, jsou pořád jenom teoriemi, americký výzkum vzkázal něco úplně jiného. Online svět (a sociální sítě hlavně) není ve většině případů platformou pro šíření svobodných a vážně myšlených názorů. A už vůbec není platformou pro ty, kteří se svůj skutečný postoj k vážným otázkám bojí vyjádřit před rodinou nebo kolegy a mohli by se na sociálních sítích odvázat. 

Nevětšinové názory se na sociálních sítích samozřejmě objevují, ale dost často na anonymních účtech. A těch se spirála mlčení netýká, protože na nich člověk nevystupuje sám za sebe a je to, jako kdyby se bavil o volbách s manželkou v převleku za někoho úplně jiného.

Ostuda v očích majority

Na výzkum na své poměry dost rychle zareagoval Facebook, respektive jeden z jeho zaměstnanců. Facebook se chce profilovat jako síť, která chce dělat svět otevřenějším a propojeným, a rozhodně si nemyslí, že by jeho uživatelé měli nějaké zábrany vůči ventilování svých skutečných názorů na vážná témata.

Výzkumník Facebooku Winter Mason prohlásil (ve svém postu na Facebooku), že podle jeho názoru výzkum PewResearch ukazuje spíš to, jak různí lidé diskutují různá témata, než to, že Facebook nebo Twitter mají vliv na to, jak lidé mluví o různých veřejně propíraných kauzách. Mlčení podle něho nemusí být vykládáno jako potlačování vlastních názorů, ale může jít o snahu nejít do vážnějších konfrontací. Navíc prý uživatelé Facebooku svoje názory nemusejí vyjadřovat jen psaním statusů, ale třeba i lajkováním nebo sdílením názorů, se kterými souhlasí.

Ano, like nebo share jsou jistě na Facebooku legitimním vyjádřením podpory nějaké myšlence, ale s debatou třeba v práci nebo doma se moc porovnávat nedají. Naopak přispívají ke zjednodušování problémů a dělají je buď černými, nebo bílými. Pokud bychom se ze spirály mlčení měli dostávat jednoduše lajkováním příspěvků na Facebooku, bylo by to až moc snadné.

Určitě vnímáme rozdíl mezi debatou mezi čtyřma očima nebo v malé skupince někde u kávy a v podstatě veřejnou debatou na sociálních sítích. Možná si dovolíme podpořit nějakou minoritní myšlenku v kavárně, kde existuje šance, že budeme za hlupáky jen ve velmi omezeném okruhu lidí. Ale napsat to veřejně na Facebook nebo Twitter? To může znamenat dalekosáhlou ostudu v očích majority. 

A proto je tu něco, čemu říkáme autocenzura. U kávy plácneme všelicos, ale to, co napíšeme na Facebook, si většinou rozmýšlíme až příliš dlouho. To je možná ten hlavní důvod, proč se sociální sítě nestaly tím skvělým diskusním prostorem, o kterém jsem v jejich začátcích snili.