Ilustrace: Nenad Vitas
V posledních několika týdnech se v zahraničí začalo hodně mluvit a psát o takzvaném lifeloggingu. O co jde? Do obrazu vás dostane shrnující heslo ve Wikipedii, jedná se dost možná o nový trend, který se v příštích letech bude šířit stejně rychle jako sociální sítě v minulém desetiletí. Budeme si skutečně oblékat jednoduché počítače a zaznamenávat automaticky svůj život? To, že se na Kickstarteru podařilo projektu Memoto získat peníze rekordně rychle, může napovídat, že o lifelogging bude ve světě zájem.
Memoto Lifelogging Camera je zařízení s GPS čipem a fotoaparátem, uživatel si ho připne na klopu a snímá okolí pomocí fotek každých 30 vteřin. Do systému patří i aplikace, která snímky organizuje a zobrazuje, vše je jednoduché, bez složitého nastavování a zbytečných tlačítek. Fotky je samozřejmě možné sdílet na Facebooku, jak jinak. Jde tedy o jakýsi automaticky pořizovaný záznam života člověka, o generovaný fotografický deník. Autoři projektu sami hovoří o tom, že jejich zařízení má sloužit hlavně ke „sběru vzpomínek“ a jelikož si člověk může fotit co chce, neměl by nastat problém se zákony. Data jsou prý uložená bezpečně a šifrovaně, takže není třeba mít obavy, že se fotky dostanou do nepovolaných rukou.
Memoto není zařízení určené jenom pro geeky, kteří si ve využívání novinek podobného druhu libují, ale v podstatě pro každého, kdo si chce uchovávat záznam svého života pro účely pozdějšího prohlížení a dalšího zpracovávání. Pokud si tedy někdo chce vytvářet instantní alibi a později s nimi v problematických situacích argumentovat manželce či šéfovi, má možnost.
První člověk, který si oblékl kameru a kterého můžeme označit za průkopníka tohoto prapodivného oboru, byl Steve Mann. V roce 1994 (tedy dávno před masivním rozšířením internetu) začal online vysílat svůj život a do roku 1998 kolem sebe shromáždil komunitu dvaceti tisíc lifeloggerů. Podobné projekty vznikaly a zanikaly, až nyní se objevil nápad poskytnout zájemcům prefabrikované řešení využívající možností moderního světa, tedy dat spojených s polohou a sociálních sítí. Zde je nutné podotknout, že nikdo není nucen svůj život sdílet dál, uživatel Memota (až bude tento produkt běžně dostupný) si může svůj pohled na svět ukládat a potom se sám kochat při pohledu na fotky a vzpomínat. Jasné ale je, že velká část uživatelů podobných zařízení nezůstane jen u toho a bude se chlubit širokému internetovému publiku. Cesta do osidel Velkého bratra je totiž někdy až příliš jednoduchá a dobrovolná.
Úspěch Memota na Kickstarteru zaujal většinu zahraničních médiích věnujících se technologiím. The Huffington Post upozorňuje, že Memoto má být díky finančním příspěvkům stovek lidí k dispozici v únoru roku 2013, tedy velmi brzy. Nejde o projekt, který by nás zasáhl za pět nebo deset let, ale je prostě za dveřmi. Na „digitální deníček“ upozorňuje i Guardian, zmiňuje několik podobných projektů, které například monitorují mozkovou aktivitu během spánku. O nejrůznějších zařízeních vyhodnocujících sportovní aktivity ani nemluvě. Ozývají se organizace na ochranu lidských práv, a to i v digitálním světě. Data, která si sbírají podobná zařízení, by neměla být zneužívána státy ani firmami. Člověk, který se do „sebesledovacích“ aktivit pouští, by měl vědět, co ho čeká a jak bude s jeho daty nakládáno. Ale ruku na srdce, kdo čte dopodrobna podmínky provozovatelů a kdo jim věří, že?
Projekt Memoto vybral částku potřebnou na rozjezd a uvedení na trh během dvanácti hodin, a ještě k tomu dvojnásobně. Donátoři jeho úspěchu evidentně věří. 250 USD je cena pro podobný typ produktu běžná a pokud se vše podaří, tak na jaře bude distribuováno levné krabicové řešení pro lifelogging. Dá se předpokládat, že podobné zařízení v případě úspěchu budou na trh chrlit i další výrobci, pak se chytí i některý z technologických gigantů a výrobců elektroniky. Tak nějak by mohla vypadat budoucnost lifeloggingu jako nového trendu. Za pět let budeme na ulicích potkávat lidi s „něčím“ na kravatě nebo za uchem, budou to běžní „deníčkáři“, kteří považují zaznamenávání si svého života v podobě fotek výhledu za něco normálního a běžného.
Upřímně řečeno, na shromažďování vzpomínek není nic špatného. Naopak, dělali jsme to vždycky, zapisovali jsme si, nahrávali, fotili. Podobná zařízení šetří čas, nemusíme nic fotit ani zapisovat, prohlížení feedu fotek z minulosti může mít něco do sebe. Problémy ale nastanou v rovině etické. To, že se si snímáme svůj život, je hezké, ale co když to bude některým zúčastněným vadit? Když teď chceme udělat snímek okolí, ve kterém se někdo vyskytuje, dost často se dotyčného zeptáme, jestli mu to vadí. A lidí, kterým to skutečně vadí, se najde dost. Tak je prostě nevyfotíme. Co ale dělat s krabičkou na klopě? Když si jí někdo všimne a nebude se snímkováním souhlasit, budeme ji zakrývat rukou?
Lifelogging zajímá i Evropskou unii. Organizace ENISA zpracovala stostránkový dokument „To log or not to log“ rozebírající snad všechny aspekty této problematiky. Jsou zde shrnuty benefity i problémy, které může lifelogging přinést. Úředníci jsou podle všeho na nástup nového trendu připraveni a jsou s ním dobře obeznámeni. Jak se ale s lifeloggingem vypořádají běžní uživatelé, je otázkou…
ČLÁNKY DO MAILU