Ilustrace: Nenad Vitas
Pojem „Internet věcí“ jsem ve stručnosti představil vloni. Čtení o možnostech sítě věcí, lidí a míst, vzájemně propojených a předávajících si informace, může snadno vyděsit nejenom technologického pesimistu (tedy člověka, který se bojí technologických inovací). Podle loňské předpovědi Gartnerů mělo být v roce 2020 k internetu připojeno asi čtyřikrát nebo pětkrát víc věcí než lidí. Řekněme tedy pár desítek miliard senzorů a zařízení.
Před pár dny jsem narazil na článek Johna Horna, jehož firma se tímto oborem nazývajícím se Internet věcí zabývá. Horn píše o M2M (machine-to-machine) segmentu s respektem člověka věci znalého. Automatická výměna informací mezi přístroji je podle něho i zdrojů, které cituje, zajímavým byznysem s velkým potenciálem. Může zasahovat do nejrůznějších oblastí lidské činnosti, od zábavy (streamování videa do aut) až po zdravotnictví (monitorování pacientů) a cituji, „dělá život lepším“. Ano, možnosti sledovat fotbal v autě nebo být neustále pod lékařským dohledem jsou bez ironie fajn.
Přehnaně optimistické odhady týkající se počtu připojených a dat produkujících zařízení jsou podle Horna nereálné. Sám tipuje počet navzájem propojených zařízení v roce 2021 na dvě miliardy. V tomto čísle se skrývají třeba i senzory automatických dopravních systémů nebo zařízení pro dálkové odečítání spotřeby energií. Nejrůznější aplikace M2M vypadají na papíře pěkně – šetří čas, peníze, nervy, mohou chránit životy, jsou supermoderní a cool.
Veškerá očekávání ale mohou zhatit dvě základní hrozby. Jde o zbytečnou složitost řešení a blížící se konec předpotopních 2G sítí. Budování sítí třetí a čtvrté generace totiž s sebou přináší možnost vypnutí 2G sítí a tím pádem kolaps stávajících projektů, které na nich běží (tento případ se prý skutečně stal, John Horn slyšel o problémech s online platebními terminály). Nutno podotknout, že toto ohrožení se může aktuálně týkat vyspělých oblastí světa, kde vypnutí starých sítí hrozí, v kombinaci s místními firmami, které svůj Internet věcí už nějaký ten pátek ve velmi jednoduché a datově nenáročné podobě provozují. Dost možná přijde doba, kdy staré a pomalé sítě budou patřit věcem (tedy datově nenáročným čidlům) a nové lidem. Lidé totiž konzumují více dat než čidla.
Firmy a organizace, které uvažují o komplexních M2M projektech, musejí myslet hodně dopředu. Samozřejmě, že zařízení umožňující komunikaci na nových a budoucích sítích budou mnohem dražší, než jsou zařízení vykonávající stejné úkoly v současnosti. Poskytovatelé datových služeb se ženou za maximální rychlostí a kapacitou, což je vlastně pro „Internet věcí“ špatně. V segmentu datových služeb pro průmyslová řešení mohou paradoxně zvítězit „zpátečničtí“ poskytovatelé, kteří budou garantovat možnost využití stávajících pomalých sítí na dlouho dopředu. Pro jejich zákazníky to přinese důležitý benefit – klidné spaní s vědomím, že nebudou muset inovovat za velké peníze.
Neméně důležitý je požadavek na jednoduchost řešení. Implementace M2M zařízení by neměla trvat roky, ale spíše dny či hodiny. Zařízení či senzory by měly být standardizované a práce s daty online v jednoduché aplikaci.
Čte se to hezky, ale kriticky přemýšlející lidi možná napadne: neměli bychom mít z miliard neviditelných čidel a sběračů dat vlastně obavy? Nebude nakonec v budoucnu na internetu víc strojů než lidí? A budou platební terminály a čidla na silnicích důvodem ke znepokojení? Internet věcí tu je už dlouho a jeho komplikovanost dost možná tento obor samotný přibrzdí víc, než čekáme. Uvidíme, zda se za rok opět objeví odhad počtu věcí na internetu o řád nižší než letos.
ČLÁNKY DO MAILU