Tato varianta pochopitelně nepokrývá všechny možnosti, které pro vystavení videa máme. Pokud bychom to chtěli dělat profesionálněji, je potřeba se na problém podívat z více úhlů. Tyto úhly pracovně pojmenujeme: práva na šíření (copyright), pořizování/převod dat/digitalizace, hardware a software, připojení a autentizace/autorizace/účtování.
Práva na šíření
Přestože existuje velké množství volně šiřitelného materiálu (například na videoserverech CESNETu nebo studentské unie ČVUT) a spousta lidí tuto oblast práva ignoruje, je vhodné ji nezanedbat. Zvláště pokud budete chtít navázat spolupráci s někým, kdo se profesionálně živí produkcí videomateriálu.
U každého vystavovaného materiálu je třeba zjistit, zda k jeho dalšímu šíření máme práva, případně tato práva obstarat. Tato práva obvykle zjistíme u zdroje, který nám materiál poskytl (pokud to není Franta odvedle). Podmínky vystavení materiálu se liší podle toho, k jakému účelu chceme video použít. Přesto, že různé agentury vykládají o stíhání konkrétních lidí, předpokládejme, že slušný majitel autorských práv k nějakému dílu na našem webu vždy nejdříve požádá o jeho stažení před podáním žaloby. Vyplatí se ověřit si u žadatele o stažení, že skutečně jedná jménem vlastníka práv.
Pořizování, respektive převod dat
Cílem článku není pořádat kurs produkce, na to jsou jiné organizace. Budiž však zmíněno, že i při vlastní produkci je vstupní materiál v jiném formátu, než potřebujete. Takže: ať již budeme materiál produkovat sami, nebo ho někde nakoupíme, bude nezbytné ho převést do distribučního formátu vhodného pro Internet.
Džungli formátů můžeme odbýt prostým vyjmenováním těch nejpoužívanějších (Real Video, Windows Media, QuickTime, rodina MPEG, OGG nebo AVI). Důležité je vědět, že každý formát má své výhody a nevýhody (například formát AVI budeme těžko distribuovat proudováním nebo na něj těžko navěsíme DRM).
K převodu dat budeme potřebovat čtecí zařízení, které odpovídá vstupnímu formátu – nejčastěji některá z páskových jednotek (DV, digitální beta) nebo DVD. Druhým problémem je výpočetní kapacita. Na převod materiálu (transkódování) počítejme něco mezi čtyřnásobkem a šestinásobkem stopáže. Výhodou je snadná možnost paralelizace – provozem dalších počítačů, navíc s lineárním nárůstem výkonu. V rámci výzkumných aktivit CESNETu vytvořili kolegové na Masarykově univerzitě šelmostroj, který dokáže provádět transkódování na PC clusterech. Výkon sice neškáluje lineárně s počtem počítačů, nicméně obsluha linuxového clusteru vyžaduje méně lidí než mnoho okenních pracovních stanic.
Já osobně vidím převod většího množství dat jako jeden z velkých problémů, které jsou často podceňovány a kvůli nimž leží spousta materiálu ladem někde na VHS, betách a DVD.
Software pro převod materiálu stojí obvykle pár dolarů.
Vysílací hardware & software
Ačkoliv to tak nevypadá, hardware a software představují jednoduchý problém. Po stránce hardware potřebujeme nějakou platformu, která je schopná v reálném čase přesouvat data z pevného disku na síťovou kartu. S běžným PC si vystačíte až někam ke 400 Mbit/s (což je 800–1000 současně sledujících klientů připojených k Internetu skrze české ADSL).
Při výběru software je situace odlišná pro různé platformy/formáty. Asi nejjednodušší je varianta Windows Media, QuickTime či OGG, kde je proudovací server součástí operačního systému, respektive zdarma. V případě Real Video i většiny MPEG serverů je potřeba platit poměrně dramatické poplatky závislé na maximální kapacitě serveru.
Instalaci většiny serverů si dovoluji hodnotit jako triviální – ať již klikací cestou ve formulářích nebo úpravou textových konfiguračních souborů. Výjimkou jsou některé systémy pro proudování formátů rodiny MPEG, založené na Kasenna mediabase. Zde vřele doporučuji zakoupit včetně instalace (a pak trápit dodavatele).
Připojení
Musíme počítat s tím, že ze systému nám poběží do Internetu velké objemy dat. Počítejme s přípojkou o kapacitě nejméně 100 Mbit/s. Provoz ven bude tvořit více než 95 procent provozu. Poměr je příjemný a díky němu je možné zpočátku „ukecat“ u některého ISP speciální podmínky. Problém nastane v okamžiku, kdy odchozí provoz začne ISP nutit k upgrade jeho přípojek (stále ještě hodně ISP má k NIX.CZ pouze 100 Mbit/s přípojky). Pak je třeba postupovat například cestou rozložení zátěže mezi vícero ISP (vytvořit si takovou soukromou síť doručování obsahu – CDN) nebo se přímo stát členem či zákazníkem NIX.CZ.
Varianta číslo dvě (platit za skutečně zkonzumované pásmo) není v ČR podle názoru autora dlouhodobě rentabilní.
Autentizace/autorizace/účtování
Pokud jsme společnost, která se živí vkládáním reklamy do vysílání veřejnosti, asi nás to nebude příliš trápit. Pokud ovšem potřebujete omezit přístup (ať již kvůli účtování nebo proto, že máte na serveru třeba medicínská data), nastává problém.
Relativně snadné je vymezení klientů podle IP adres. To můžeme zařídit buď přímo na serveru, nebo na předřazeném firewallu.
Uživatele můžeme autentizovat také jménem a heslem. Bohužel většina proudovacích protokolů posílá jméno i heslo sítí nešifrovaně, takže jsou snadným cílem pro zcizení. Variantou je uživateli poskytnout přístup do šifrované VPN, nicméně to vyžaduje výkonné VPN koncentrátory a nutnost instalace VPN klienta.
Třetí a nejelegantnějsí variantou je použití mechanismů DRM (digital rights management). Tomuto tématu již byl věnován článek a téma ještě někdy rozvedeme.
Závěrem
Pokud jste vlastníkem nějakého zajímavého obsahu a vybíráte nějakého partnera, nenechte se zmást tím, kolika servery disponuje. Poptejte se po parametrech všech zmíněných systémů.
Ale máte-li pouze video z dovolené, asi není potřeba poptávat řešení o složitosti raketoplánu.
Noticka: pokud by kdokoliv cítil potřebu vkládat veřejné prostředky do vysokorychlostního obsahu, vřele doporučuji soustředit se na digitalizaci archívů v případě, že dotyčná organizace dá materiály zdarma k prohlédnutí.
ČLÁNKY DO MAILU