Jelikož se nacházíme v době značně determinované, pokusíme se specifikovat a definovat slovo demokracie jako vláda lidu; systém institucí dělby a delegace moci (zdroj: slovnik.cizich-slov.cz). Pokud tuto definici rozšíříme větou, můžeme mluvit o aktivním procesu začlenění občanů do dělby a delegace moci prostřednictvím různých nástrojů či osobní aktivní participace.
Encyklopedická svoboda Wikipedia
Projekt otevřené encyklopedie je možno vnímat jako maximálně svobodný. V zásadě téměř všichni mohou měnit cokoli, přidávat libovolná hesla, obrázky či texty, pokud to není v rozporu s povětšinou poměrně rozumnými pravidly. Wikipedia patří mezi nejčastěji citované slovníky a encyklopedie na světě a její vliv na formování celé řady axiomů je tedy zřejmý.
Z tohoto důvodu mohou být zajímavé zprávy o ovlivňování obsahu ze strany CIA či Vatikánu. Na tomto jednání však nelze spatřovat nic protiprávního či neetického. Z pohledu architektury systému je zřejmé, že člověk pracující ve Vatikánském muzeu (netvrdím, že je to reálný příklad) má stejné právo editovat texty (a mnohdy daleko kvalifikovaněji, neboť například svému oboru rozumí) jako kdokoli jiný, pracující kdekoli jinde.
Proto je zajímavý názor Jana Lipšanského, který na stánkách Vatikánského rozhlasu publikoval článek Neznámá slova, kde píše: a na druhé straně – ze strany českých editorů minimálně – se maže daleko víc. Většinou když jsou jim některá hesla nepříjemná – ať jde o známého rýpala českých poměrů Rosse Hedvička, nebo cokoliv, co by zavánělo jen trochu vírou. Kdysi jsem se třeba u hesla Ignác z Loyoly pokusil doplnit z necopyrightovaných zdrojů texty o Ignácově pojetí duchovních cvičení, a jak rychle text čeští editoři smazali. Možná by mohli někde veřejně na svých stránkách napsat něco více o sobě, případně zda skutečně váží všem objektivně, nebo podle svých subjektivních soudů
I na Wikipedii (ač se tomu snaží bránit) zkrátka existuje možnost korektury demokratického prostředí (ostatně koho by bavilo psát stejný či podobný příspěvek víc než jednou či dvakrát, když bude stejně smazán).
Osobně mám podobnou zkušenost s termínem „pahýl“. Popsal jsem jeden „červený termín“ všemi ověřitelnými encyklopedickými poznámkami a hle, protože Ábel není příliš dobře zdokumentovaná osoba (a já nechtěl uvádět něco jako mýty a legendy), za pár okamžiků z něj byl pahýl a za čas zmizel.
Nabízí se tedy otázka, zdali svobodná a otevřená tvorba encyklopedie nevede spíše k tomu, že výsledkem je nemožnost tvorby jisté skupiny kvalitních a plnohodnotných hesel (i když třeba jen na určitou dobu).
Zatímco logika encyklopedické tvorby Wikipedie by měla být spíše v anonymním přispívání, skutečnost je jiná. Této hojně používané encyklopedie využívá celá řada lidí jako místa na prezentaci svých názorů a postojů. Příkladem budiž spor o pravopis v loňském roce (více informací v článku Davida Antoše, ve kterém šlo o snahu jednoho správce (toho času vedoucího projektu pana Víta Zvánovce) prezentovat archaický pravopis jako encyklopedický pravopisný kodex. Což naráželo na odpor dalších „modernějších“ editorů.).
Státní regulace Internetu
Zkusme porovnat dvě citace, které od sebe dělí celých jedenáct let. V roce 1996 Jiří Zlatuška ve své stati Internet a svoboda projevu uvedl následující odstavec:
V květnu tohoto roku zveřejnila skupina „Human Rights Watch“ zprávu nazvanou „Umlčování Sítě“, ve které se věnuje případům vládních zásahů do činnosti Internetu či omezování způsobu přístupu k němu. Příklady zemí, kde vládní kruhy nebo jejich legislativci neodolali pokušení vztáhnout na Internet ruku, patří do zvláštně pestré společnosti: V Číně se musí každý jednotlivý uživatel nebo poskytovatel internetových služeb registrovat u státních úřadů. Vietnam nebo Saudská Arábie povolují jediný, státem kontrolovaný bod přístupu do světové sítě. Spojené státy přijaly zákon, který zavádí mnohem větší omezení vyjadřování na Internetu, než je tomu v případě tištěných informací. Indie zavedla prostřednictvím své státem vlastněné telefonní společnosti zcela nepřiměřené sazby za elektronický přístup za hranice. Německo znemožnilo přístup k jistým počítačům nebo internetovým uzlům. Singapur reguluje Internet způsobem, jako by se jednalo o vysílání, a vyžaduje na každém, kdo komunikuje politické nebo nábožensky zabarvené informace po síti, aby se registroval u státu. Nový Zéland považuje počítačové diskety za publikace a došlo již k jejich zabavení nebo omezení. Rusko a Francie nedovolují používat jiné než jejich tajnou policií schválené šifrovací programy, Spojené státy zcela zakazují posílání šifrovaných textů nebo programů pro jejich vytvoření či rozkódování, které by úřady nedokázaly rozluštit. V Zambii bylo zakázáno šíření nejvýznamnějších opozičních novin po Internetu.
Jen před několika dny jsme se ve zprávách v souvislosti s událostmi v Barmě mohli dočíst:
„Informační okno se zavírá,“ říká Soe Myint, redaktor internetové tiskové agentury Mizzima News Agency. „Je to těžší a těžší. Blokováno je mnoho blogů a opoziční aktivisté mají odpojené mobilní telefony. Zpomalena byla také rychlost internetového připojení, takže je prakticky nemožné posílat a stahovat fotografie.“ Telekomunikační firma neumí výpadek datových služeb vysvětlit. Vojenská junta tím chce zřejmě zabránit, aby se svět dostal ke zprávám o tom, co se v této jihoasijské zemi děje.
Proč toto srovnání uvádíme? Je vidět, že lákadlo snadné a rychlé regulace je pro mnohé státy, ať již k ní sahají z jakýchkoli důvodů, velkým lákadlem. Je zřejmé, že pokud k nějaké regulaci dochází i v Evropě (kde se nápady na cenzuru v rámci EU objevují téměř pravidelně) či USA, děje se to nepochybně sofistikovanějšími prostředky a je jen na našem uvážení, zdali tomu budeme státní regulaci říkat či nikoli.
Neméně zajímavý je i postoj Číny k internetové síti, kterou se snaží regulovat pomocí rozsáhlého firewallu. Zajímavou poznámku nalezneme v článku Google pod palbou kvůli Číně Davida Antoše: K čínské podobě Googlu se můžete dostat bez velké námahy. Stačí k adrese Google.cn přidat parametr hl=zh-CN. Díky tomu je možné porovnat normální a cenzurované výsledky, jak velmi přehledně udělal Philipp Lenssen z Google Blogoscoped, který je na speciální stránce vystavil vedle sebe. Z této ukázky vyplývá, že některé fráze („Falun Gong“) jsou cenzurovány velmi znatelně a úplně, u jiných („human rights China“) se i v upravené verzi vyskytují odkazy na stránky, které jistě čínské vládě nevyhovují. Pravděpodobně na to však nemá Google žádný vliv, vyškrtává zkrátka vše, co Čína blokuje.
Jak je vidět, cesty různých mechanismů jsou různě snadno „prokouknutelné“ a je na zralé úvaze (nikoli však nutně paranoidní), zdali cenzuru v určitém malém a předem nedefinovaném měřítku můžeme zachytit. Na tuto tezi nepřímo reaguje Aleš Miklík v glose Rozdělený Internet: Všechny dosavadní pokusy o překlenutí svobodné a decentralizované struktury Internetu se setkaly s tvrdým a snadným odporem jeho uživatelů – jednotlivců i organizací – a díky liberálnímu prostředí s množstvím alternativ byly překonány. Svobodná a svobodomyslná síť, spojující zdánlivě nespojitelné protokoly a technologie, se měla stát nástrojem civilizačního pokroku a obrazem stejně „nemožného“ sbližování na úrovni národů. Internet je jen jeden, říkává se, chce-li se vyjádřit jeho hodnota, spočívající ve spojování všech sítí a lidí do jednoho celku.“ Nutno však podotknout, že i on posléze pokračuje větou, že „původní představy o tom, že používané komunikační prostředky určují povahu společnosti, neplatí jednoznačně
.
Důsledky rychlosti
Rychlost zpráv a možnosti zapojení občanů do lobbingu směrem k jejich politickým zástupcům mohou vést k zajímavým důsledkům. Často se o nich hovoří jako o nové demokracii. Uveďme si jeden příklad: Informační revoluce bude mít důležitý dopad na fungování našich demokracií. Vzniknou nové a přímější vztahy mezi občany a politikou, které posunou veřejnou správu, strany a politické činitele blíže k evropským občanům. Nové technologie otevřou nové cesty politickému konání, od sbírání darů až ke sledování politických schůzí v každé části světa přes síť. Tato skutečnost změní tradiční způsob organizace politických stran, zejména ve volebním boji.
(převzato z Britských listů).
Pokud se nad uvedeným textem zamyslíme, dojdeme k závěru, že ona možnost snadné komunikace nemá vlastně žádný nedostatek. Jednání s ministry, poslanci, senátory a podobně je snadné, rychlé transparentní a oni mohou plnit vůli svých občanů. V realitě však vyvstává jeden velice závažný a nepříjemný vedlejší efekt; totiž že koncepční a momentálně nepopulární činnost (reformy zdravotnictví, financí, důchodů, …), která se jako pozitivní projeví až za několik let, má malou šanci projít právě kvůli rychlé zpětné vazbě na průzkumy veřejného mínění, e-maily ve schránkách zákonodárců apod. Ukazuje se, že činnost pro občany prospěšná může být jimi samotnými nějaký čas zatracovaná.
Dalším negativem rychlosti může být i tlak na aktuálnost a senzaci zpráv. Není příliš času informace ověřovat, neboť v takovém případě nemám mnoho šancí uspět v konkurenčním boji. (tomuto tématu jsem se blíže věnoval v článku Hledání etického rozměru Internetu II). Zde jen krátká citace: „Internetovou novinařinu lze vnímat do značné míry jako obchod. Jde především o reklamu a nejrůznější mediální styky, musíme sledovat, s kým partnerské styky máme a s kým ne a podle toho zadávat informace. S novinařinou, která má sloužit veřejnosti, nemají tyto internetové redakce mnoho společného. Záleží na každém, kdo se chce internetové publicistice či žurnalistice věnovat (a nejen jí), jak odpovědně bude k práci přistupovat, jak bude vnímat lidi, pro které píše,“
komentuje své zkušenosti s prací pro portál Tiscali Michaela Korcová. Tímto způsobem samozřejmě nepracují všechna internetová média či informační portály, ale myslím si, že se nejedná o jev zcela mimořádný.
Místo závěru
Je zřejmé, že jsme se nemohli dotknout všech témat, která by si to zasloužila (například myšlenka, že na Internetu najdeme jen to, co najde vyhledávač, zůstala ležet zcela ladem). Zde bych odkázal na podrobný a velice příkladný článek Vyhledávače jako noví strážci brány. Pokud jsme poukázali na nějaké opomíjené souvislosti, pak článek splnil účel, stejně tako pokud vás přivedl k zamyšlení nad významem a realitou demokracie.
Asi se shodneme v tom, že tlak na kvalitu a otevřenost zpráv byl měl být značný, stejně tak jako na zachování co nejširší svobody tvorby, prezentace názorů a podobně. Na druhou stranu je potřeba vidět za obecnými principy „skutečné lidi“, kteří ať již vědomě či nevědomě nutně pracují svým způsobem tendenčně, ač se mnohdy snaží o opak. Je vidět, že ani pokročilá pravidla nedokáží kompenzovat lidskou činnost, která je do nich vměstnávána, a tak nacházíme stále značné množství chyb a nedokonalostí.
Na druhou stranu: ruku na srdce, komu z nás by se líbilo žít v prostředí dokonalého Internetu či společnosti, kterou nutně odráží? Internet není ani dobrý, ani zlý, je takový, jací jsou lidé, kteří se na něm pohybují.
Internet vstoupil do uvažování a vnímání lidí velice silně a dle mého názoru se stává hlavním zdrojem informací, který díky svým výhodám snazší zacílenosti a možnosti větší diferencializace nejen reklamy brzy pokoří televizi i rozhlas. To, že prostřednictvím internetu jsou ovlivňovány a formovány naše názory, je zcela zřejmé, stejně jako to, že postupně se rozvíjející e-government (zajímavá je vize ministra vnitra Ivana Langera [PPT, 386 kB]) bude získávat stále větší vliv. Jak ve smyslu pozitivním, tedy posílení možnosti přímé demokracie, tak ve smyslu negativním, tedy možností manipulace, desinformovanosti a lobbingem. To je potřeba vzít v potaz při dalších úvahách o vztahu demokracie a Internetu.
Pokud budeme hledat východiska a možnosti zlepšení, narážíme stále na existenci reálných lidí. I tak má ale dle mého názoru smysl pokračovat v budování silných nástrojů (příkladem budiž přesnější a striktnější pravidla pro wikipedisty) a tlak společnosti na korektní přístup k informacím (odmítání četby a návštěv média, které systematicky či opakovaně přináší lživé, či velmi zkreslené informace). Cesta tedy vede dvěma směry – práce s etickou kvalitou lidských zdrojů (což je dlouhodobý proces, o který musí usilovat pedagogové, rodiče, ale třeba i konzument služeb) a zdokonalováním regulačních a kontrolních mechanismů uvnitř jednotlivých webů.
ČLÁNKY DO MAILU