Co je a co není cloud

Která je ta správná? Bohužel, v tuto chvíli asi žádná; respektive každou mohou napadnout zastánci jiných definic s tím, že je nesmyslná. Pokud se chceme bavit o tom, co je a co není cloud, musíme si nejprve vymezit obor pojmu tak, aby měla diskuse smysl.

Extrémní definice jsou pro nás nepřijatelné. Nechme debaty o prázdných pojmech filosofům, ti vědí, jak s nimi naložit. Definujme si pojem „cloud“ tak, aby měl obsah, a aby jeho obsah odpovídal tomu, jak jej chápe velká část cloud providerů, vývojářů a analytiků.

Cloud není webhosting

Cloud byl v začátcích vymezen zkratkami SaaS, PaaS, IaaS, tedy Software, Platform, Infrastructure as a Service. Pod tímto pojmem si můžeme představit formu „pronájmu“ strojového času a prostředků z fondu poskytovatele, který je z hlediska běžného uživatele „nekonečný“. Důležitý rozdíl proti běžnému webhostingu, resp. pronájmu hardware a housingu, spočívá v tom, že účtování probíhá po menších „kvantech“ (např. po hodinách, ne po měsících) a že je možno dynamicky měnit alokované prostředky. Známý příklad hovoří o „digg efektu“, tedy o skokovém nárůstu zátěže, kdy během dne naroste třeba stonásobně. Běžný hosting na takovou změnu nedokáže adekvátně zareagovat a následuje výpadek. Cloudové technologie pronájmu dokáží pružně nabídnout „víc strojů“, vyšší výkon, větší přenosové pásmo po dobu zvýšené zátěže.

Podobná pružnost je možná pouze díky technologii virtualizace, která tvoří podstatu cloudu. Ovšem pozor – samotná virtualizace ještě neznamená cloud! Pokud vám běží ve „výpočetním středisku“ server, na něm virtualizovaný OS (a v něm účetnictví), ke kterému se připojují uživatelé „vzdálenou plochou“, nemáte cloud, natož privátní. Zásadní rozdíl spočívá ve virtualizaci hardware a služeb („datová úložiště“), která umožňuje klást důraz na horizontální škálování namísto škálování vertikálního („více strojů“ namísto „větší stroj“) a na paralelní zpracování úloh.

Ačkoli cloudy nabízejí možnost spouštět virtuální servery, neznamená to, že každý poskytovatel virtuálních serverů (VPS) je zároveň cloudem. Důležité rozdíly jsou právě v nabídce dalších virtualizovaných služeb (úložiště, databáze, load ballancery atd.), v „kvantování“ výkonu (VPS obvykle účtují v měsíčních cyklech a změny parametrů probíhají v řádu hodin až dnů – u cloudových VS to jsou minuty) a v neposlední řadě ve velikosti: u cloudového poskytovatele můžete poměrně snadno spustit „tento server dvacetkrát“, u VPS to není tak jednoduchý proces a bude vyžadovat součinnost od poskytovatele.

To, co odlišuje cloudy od hostingů, VPS a čistě virtualizovaných řešení, je právě aspekt „služby“. Podle Gartners lze cloud definovat jako „způsob využití výpočetní techniky, kde jsou škálovatelné a pružné IT funkce doručovány uživatelům jako služba“.

Uživatelský pohled

Zatím jsme se věnovali tomu, jak cloud vidí vývojář, „člověk od techniky“. Pro něho je příkladem cloudu AWS (Amazon Web Services – cloud Amazonu), App Engine (cloud Googlu) či Azure od Microsoftu. Tyto cloudy nabízejí prostředí pro běh aplikací (většinou virtuální server s Linuxem či Windows; u App Engine je to webový server s Pythonem / Javou / Go), datové úložiště, databázi a další, snadno použitelné služby. (Portfolio AWS tvoří několik desítek služeb, od čistě technologických přes „platební bránu“, „fulfillment“ až po „lidskou práci“.)

Uživatelský pohled na cloudové technologie je jiný. Uživatel nevidí technické detaily, nerozumí tomu, že aplikace, co používá, funguje pomocí CDN, a rozumět tomu ani nemusí. Pro něho je důležité, že aplikace mu funguje „všude“. Hlavní rozdíl je pro uživatele v tom, že data nemá uložená na svém lokálním počítači, ale kdesi „v cloudu“, a přistupuje k nim pomocí aplikací, které si opět neinstaluje na svůj počítač, ale které běží „kdesi“. Uživatel pak pouze přistupuje k jejich uživatelskému rozhraní.

Dnešní technologie umožňují takto poskytovat už celé komplexní služby – například dobře známý Google Mail či cloudové kancelářské balíky (Google Docs, Zoho, MS Office 365). Přístup k nim je nejčastěji možný pomocí webového prohlížeče – rozhraní využívá webové technologie (HTML, CSS, JavaScript) a jejich nejnovější možnosti, které přinášejí např. práci offline či lokální úložiště. Takové řešení je poměrně nenáročné na spojení a objem přenesených dat.

Pro náročnější aplikace, či pro aplikace, které nelze snadno přepsat pro webové rozhraní, se používají různé obdoby „vzdálené plochy“ – VNC, NoMachine NX, herní technologie OnLive a další. Uživatel pak vidí svou aplikaci jako „vzdálenou plochu“ nějakého počítače v cloudu. Technologie se od sebe liší z uživatelského pohledu především objemem přenesených dat, a tedy i odezvou. Zatímco NX šetří přenosové pásmo a uživatel občas zaznamená, že vše není tak úplně plynulé, OnLive v reálném čase nabízí hry – a pro plný herní zážitek je potřeba vysoká obnovovací frekvence ve velké kvalitě a s kvalitním zvukem, tedy obří množství přenosu dat.

Na příkladu OnLive je vidět, že cloud se z hlediska uživatele neomezuje jen na „virtuální kanceláře“ – se zlepšováním síťové infrastruktury přichází i nové možnosti – video on demand, audiopřehrávače v cloudu, hry „on demand“, pro jejichž používání nepotřebujete, jako dosud, velmi výkonný počítač, ale stačí vám levnější a „hloupější“ stroj, protože to podstatné provádí stroj „někde v cloudu“.

Google dokonce se svým Chrome OS netbookem sází na to, že uživateli stačí to, co má k dispozici v cloudu. Chrome OS je systém založený na Linuxu, jehož hlavním úkolem je spustit prohlížeč Chrome. Uživatel si na takový netbook neinstaluje software tak, jak je běžné dnes, místo toho se připojuje k cloudovým nástrojům a službám pomocí webového prohlížeče.

Bezpečnost

Mnoho společností byl možnostmi cloudu nadšeno – především představa, že svým zaměstnancům dají jednoduché počítače, nenáročné na údržbu a bez nutnosti pravidelně aktualizovat všechny aplikace, zarezonovala v mysli nejednoho podnikového ekonoma. Nadšení však velmi rychle ochladlo, jakmile přišla na přetřes otázka bezpečnosti: „Kde naše data budou? Někde? A to je bude mít Google / Microsoft / někdo k dispozici? Takže se k nim teoreticky bude moct dostat kdokoli? Zešíleli jste?“

Právě fakt, že data jsou „někde“ a společnost nad nimi nemá naprostou vládu, zbrzdil nástup cloudů do firem. U textového editoru by to pravděpodobně až tak nevadilo, ale představa, že svěří svá citlivá data – smlouvy, rozvahy, účetnictví! – nějakému anonymnímu molochu, byla zkrátka nepřekonatelná.

Výsledkem těchto požadavků je koncept privátního cloudu. Privátní cloud se směrem k uživatelům chová stejně jako běžný cloud, i z hlediska vývojářů jde o pronajímatelné služby. Implementace je ale plně v režii firmy, stejně tak bývá přístup omezen pouze na vnitřní uživatele. Takové řešení kombinuje výhody cloudů (snadný upgrade software, nenáročné klientské stanice) a vyšší bezpečnost dat, garantovanou dostupnost a další požadavky korporátní sféry.

Ovšem jako u každé novinky platí, že je potřeba nadšení technologických evangelistů mírnit: cloud není řešení pro každého, není všespásný a jeho bezhlavé použití v situacích, na které se nehodí, přinese víc starostí než užitku. Pokud jste malá společnost s pěti zaměstnanci, kde každý používá jiné SW vybavení, protože má jiný úkol, bude nasazení cloudových technologií pravděpodobně „kanón na vrabce“.

Nic nového pod sluncem

Pamětníci v tuto chvíli určitě berou do ruky klávesnici a chystají se v komentářích článek, autora a cloud vůbec znectít: „je to jako vždy, zase někdo objevil Ameriku, dal tomu novou nálepku a všichni se z toho můžou zbláznit, jak je to cool a trendy, a přitom…“ Ano, koncept pronájmu strojového času tu je od počátku počítačů. Výpočetní výkon jako služba byl poskytován prvními mainframy. Z tohoto hlediska vlastně jen cloud oprášil přes šedesát let známý koncept. Virtuální počítače bylo možné spouštět už na dobře známém systému IBM/360 na konci 60. let 20. století.

Cloud vlastně představuje stejný přístup, ovšem s podstatně novějšími technologiemi a v jiném světě. Nárůst výkonu a především síťové technologie posunuly virtualizaci a pronájem na vyšší úroveň; navíc je součástí IT ekosystému i obrovské množství osobních počítačů, které za posledních 30 let dospěly do stádia, kdy svým výkonem převyšují jakýkoli původní mainframe. (Na místě je odbočit a dodat, že naprostá většina tohoto výkonu se v osobních počítačích buď trestuhodně fláká, nebo slouží k vykreslování obrázkového uživatelského rozhraní či jako běhové prostředí pro jazyky vyšší úrovně…)

Cloudy tedy nejsou ani nesmysl, ani stříbrná kulka, která vyřeší všechny problémy. Je to nová technologie, která má své klady i zápory, jako každá jiná, a pokud se dobereme podstaty a nenecháme se zmást povykem okolo něj, dokážeme se kvalifikovaně rozhodnout, zda pro nás má smysl nebo nemá. Ale k tomu je potřeba nejprve setřást nános pověstí, nepřesností a dezinterpretací.