Snahy nejrůznějších úředníků tím či oním způsobem zasahovat do chodu Internetu jsou poměrně časté a v poslední době bohužel spíše ještě eskalují, než aby řídly. Za připomenutí určitě stojí i zde na Lupě nedávno popisovaný záměr evropského komisaře Franca Frattiniho, který chtěl, aby EU rozhodovala o tom, jaká slova není přípustné zadávat do internetových vyhledávačů. To proto, aby na Internetu nikdo nemohl hledat návody na výrobu bomb či případně návody na jiné „nekalosti“. Současně by právě EU (či nějaký jí pověřený orgán) musela rozhodovat o tom, co už je „nekalé“ a co ještě ne.
Další příklad, z tuzemských luhů a hájů, souvisí se snahou bojovat proti hracím automatům, hazardním hrám a dokonce i sázení po Internetu. Tyto snahy u nás mají poměrně dlouhou a bohatou historii, ale teprve nedávno se součástí příslušných návrhů stala i taková opatření, která silně zavánějí cenzurou Internetu a mohla by významně zasáhnout do jeho chodu a možností využití.
Ve stručnosti jde o to, že součástí nejnovějších návrhů je i vsuvka do zákona č. 480/2004 Sb. (o některých službách informační společnosti), která by uložila všem ISP blokovat určité části Internetu. Konkrétně takové, které nabízí a umožňují účast na licencovaných hrách …
, či jen podporují jiné zakázané služby a činnosti včetně reklamy na takové služby a činnosti
.
Nutným předpokladem takto navrhované právní úpravy, pokud by byla přijata a stala se účinnou, by byla existence někoho, kdo by rozhodoval o tom, které konkrétní části Internetu mají být blokovány. Z návrhů přitom není ihned jasné, zda by to měli být ISP sami, nebo zda by na to existoval nějaký centralizovaný orgán, fungující fakticky jako cenzor.
Je potřeba licence?
Příslušné návrhy, obsahující uvedenou vsuvku do zákona č. 480/2004 Sb., jsou součástí dlouhodobějších snah o „ošetření“ možnosti sázení po Internetu. To je věc, kde se protínají zájmy hned několika různých subjektů – od státu přes tuzemské sázkové kanceláře až po zahraniční poskytovatele, kteří u nás působí především skrze on-line varianty sázení.
Současný stav, který platí už nějaký ten pátek, je takový, že sázení po Internetu není zákonem explicitně zakázáno. Ale ani povoleno: příslušný zájemce by musel požádat ministerstvo financí o povolení ve formě licence. A resort financí taková povolení neuděluje. Naopak sám žaluje (dosud prý neúspěšně) ty zahraniční subjekty, které své služby nabízí po Internetu i tuzemským zájemcům, včetně reklamy v tuzemských médiích, a odvolávají se na právo EU a licence, které získaly v jiných členských zemích.
Zahraniční poskytovatelé se v poslední době odvolávají i na březnové rozhodnutí Evropského soudního dvora v kauze Placanica, která se týká právě poskytování sázkových služeb, a interpretují to v následujícím smyslu:
Rozhodnutí by mělo v zásadě znamenat potvrzení mnohdy poukazovaného faktu, že licence vydaná v jednom členském státu je dostačující pro nabízení služeb i v dalších členských zemích.
Ovšem naše ministerstvo financí je jiného názoru. Podle ředitele loterijního odboru ministerstva financí Petra Vrzáně v nedávném interview na Radiofóru:
… judikát Placanica nelze takto vykládat, tam nešlo o povolení kursového sázení na základě primárního práva. Je to pouze jejich zbožné přání, které překrucují, pouštějí do médií, tak aby se prostě zdálo (…) nebo aby navodili takovou situaci, že prostě toto podnikání je podle primárního práva Evropské unie možné. Není tomu tak, každý provozovatel je vázán naším rozhodnutím. Nelze tady podnikat legálně bez povolení ministerstva financí.
O co usiluje resort financí?
Resort financí nyní usiluje o to, aby se současná právní úprava změnila v tom smyslu, že sázení po Internetu je explicitně zakázáno. Deklaruje to už delší dobu, a vlastně nejen deklaruje. Už v roce 2005 připravilo návrh novely loterijního zákona (č. 202/1990 Sb.) [PDF, 250 kB], který se snažil dát internetové sázení mimo zákon.
„Provozování loterie nebo jiné podobné hry prostřednictvím veřejných serverů v Internetu je zakázáno. Tento zákaz se vztahuje i na napomáhání k uzavírání sázek a vyplácení výher, nebo na šíření reklamy na provozování loterie nebo jiné podobné hry tímto způsobem.
Soudě podle článku, který o tom vyšel v listopadu 2005 zde na Lupě, byla tehdejší situace víceméně shodná s tou dnešní: zahraniční poskytovatelé už zde působili (přes Internet), tuzemské sázkové kanceláře argumentovaly nestejnými podmínkami (ony musí platit daně v tuzemsku a přispívat na další aktivity, např. sportovní, což zahraniční poskytovatelé nemusí) a ministerstvo financi nechtělo o udělování licencí na internetové sázení ani slyšet. Místo toho usilovalo o explicitní zákaz internetového sázení, viz citovaný text – ale neuspělo.
Budou zakázány všechny „distanční hry“?
Stejně tak byl v roce 2006 zamítnut i senátní návrh novely loterijního zákona, který ale ještě neřešil problematiku internetového sázení.
Jedním z autorů tohoto senátního návrhu byl i senátor Josef Novotný, který se problematikou sázení zřejmě zabývá systematičtěji. V květnu letošního roku totiž zveřejnil poměrně rozsáhlou studii problematiky sázení [DOC, 815 kB], ve které mj. zhodnotil i internetové sázení:
Internetové hraní představuje čistý daňový únik. Tato forma hazardních her je u nás zakázána a odborníci odhadují, že se obrat internetového hraní v letošním roce přiblíží k 10 miliardám korun a zapojeno je v něm už 400 tisíc Čechů. Ekvivalentní zdanění těchto her v ČR by mělo dosahovat kolem 25 %, proto 2,5 miliardy korun může být daňový únik. Omezit tento daňový únik je efektivně možné jedině zákazem bankovních převodů na účty společností, provozujících internetové hraní, stejně tak, jak to např. provedly USA.
A od čistě negativního hodnocení pak už byl jen krůček k jednoduchému a jasnému návrhu řešení ve stylu, který je pro legislativce tak typický: zakažme to! A to nejraději všechno, resp. všechny hry:
Zpřísněním legislativního rámce chceme dosáhnout snížení stávajících daňových úniků. Jako jedno z dalších nutných opatření hodláme legislativně zakotvit výslovný zákaz všech druhů tzv. distančních her (internetové sázení, telefonické soutěže atd.).
Povšimněte si dobře, že zde z této formulace rozhodně nevyplývá omezení jen na hazardní hry. Naopak, hovoří se o „všech druzích distančních her“, které ve studii nijak nedefinuje, a tím ani neomezuje (například jen na distanční hry hazardního charakteru). A odkazy na internetové sázení a telefonické soutěže jsou jen neúplným výčtem (viz atd.) možných příkladů.
Chce tedy pan senátor postavit mimo zákon opravdu jakékoli distanční hry, včetně všech možných online her? Tady by asi měla zbystřit celá herní komunita, než ji někdo jediným (nedostatečně promyšleným) návrhem zcela zruší.
A ještě jedno navrhované opatření, které má podle senátora Josefa Novotného zamezit tomu, aby naši občané využívali služeb zahraničních provozovatelů sázecích služeb. Měly by jim být zakázány bankovní převody:
Jednou z cest, jak řešit v současnosti existující sázení českých občanů u provozovatelů zahraničních sázkových serverů, je regulace bankovních převodů (banky by nesměly provádět platební převody mezi účty hráčů a hazardních společností).
Tady už zákonodárce přeci jen rozlišoval, a nechce zakázat šmahem všechny bankovní převody, nýbrž jen některé. Ale i to by se určitě dalo velmi snadno nějak obejít.
Povolit, nebo zakázat?
Podle mého názoru má náš stát jedinou šanci nějak „dosáhnout“ i na zahraniční poskytovatele online hazardu (resp. sázecích služeb) tím, že jim bude udělovat tuzemské licence, a skrze ně si bude stanovovat konkrétní podmínky. Naopak jakýkoli zákaz, ať již typu „zakažme všechny druhy distančních her“ či lépe promyšlený, nemá šanci na úspěch.
Jenže jak se zdá, náš stát se k žádnému udělování licencí na online sázení nechystá. I když jednu dobu (v říjnu) se zdálo, že přece jen změnilo názor. Například Hospodářské noviny tehdy citovaly vyjádření náměstka ministra financí:
Pokud bychom našli cestu, jak zajistit bezpečnost a ochranu před sázením mladistvých, tak by se to mělo povolit. Internetové sázení je s rozvojem IT technologií celosvětovým problémem," říká Tomáš Zídek, náměstek ministra financí, který má oblast sázek a hazardních her na starost.
Jenže to už bylo v době, kdy tentýž resort financí již odeslal do meziresortního řízení návrh nové právní úpravy, novelizující stávající loterijní zákon č. 202/1990 Sb. (označený jako „zákon o provozování licencovaných her“, alias tzv. herní zákon). A jeho obsah [DOC, 305 kB] již nenechává nikoho na pochybách ohledně toho, jaké záměry má resort financí: chce internetové sázení explicitně zakázat. A vlastně nejen internetové sázení, ale obecně jakékoli sázení pomocí dálkového přístupu. V jeho návrhu je to černé na bílém:
Provozování licencované hry prostřednictvím veřejných serverů umožňujících dálkový přístup neomezenému okruhu osob například sítě Internet (dále jen „dálkový přístup“) je zakázáno.
Mezi hlavní argumenty k tomuto zákazu přitom patří právě údajná nemožnost identifikovat hráče, a zamezit tak v (licencované) hře mladistvým. Dále to, že Internet významně rozšiřuje „herní prostor“ a umožňuje hrát třeba i z domova, což prý (nežádoucím způsobem) zvyšuje anonymitu. V důvodové zprávě [DOC, 192 kB] se to konstatuje také zcela jednoznačně:
Sázení prostřednictvím dálkového přístupu neumožňuje spolehlivě zabezpečit dodržování zákazu hry osob mladších 18 let, neboť neumožňuje identifikaci hráče.
Provozování her prostřednictvím dálkového přístupu umožňuje hráčům uzavírat sázky i z jiného prostoru, než který je pro provozování schválen oprávněným orgánem, např. z počítačů v domácnostech, z podnikových počítačů, z internetových kaváren apod.
Zákaz her prostřednictvím dálkového přístupu plně koresponduje s cílem herního zákona, tj. posílit regulace a transparentnost oblasti sázkových her. Provozování her prostřednictvím dálkového přístupu naopak vnáší do této oblasti podnikání anonymitu, ztěžuje, popř. zcela znemožňuje důslednou kontrolu finančních toků a tím kontrolu zákazu praní špinavých peněz, brání vytváření účinných bariér pro vstup nežádoucích provozovatelských subjektů a zajištění ochrany dat a bezpečnosti jejich přenosu.
Co navrhuje asociace provozovatelů kurzovních sázek?
Opačného názoru, alespoň pokud jde o možnost jednoznačné identifikace hráče, je nová Asociace provozovatelů kursových sázek, sdružující hlavní tuzemské hráče na poli sázecích služeb (kromě Sazky). Ta argumentuje tím, že hráče je možné jednoznačně identifikovat na (kamenné) pobočce, a tam ho vybavit tím, co ho následně bude identifikovat i při hře po Internetu.
Je to vlastně stejný princip, jaký platí u použití elektronického podpisu (při vystavování nezbytného certifikátu uživatele jednoznačně identifikuje příslušná certifikační autorita) a jaký se používá například u internetového bankovnictví (s využitím elektronického podpisu). Podobně u dalších variant elektronického bankovnictví, ale třeba také GSM bankovnictví, kde se také ověřuje věk uživatele.
Pravdou ale je, že i tyto varianty identifikace lze poměrně jednoduše obejít. Když už někdo získá příslušný certifikát, elektronický klíč či jiný prvek individuálního zabezpečí, který se zavázal neposkytnout k využití někomu jinému, stále tak může (z vlastní vůle) učinit – a jeho jménem pak může fakticky jednat (manipulovat s účtem, zde sázet) někdo jiný. Nicméně třeba možnost převodu eventuelních výher jen na účty zadané při úvodní registraci na kamenné pobočce se tím nijak nemění.
U tuzemských hráčů, sdružených v Asociaci provozovatelů kurzovních sázek, asi nelze vyloučit ani určitou snahu „natlačit“ jejich zahraniční konkurenty do nákladného budování kamenných poboček, které tito nemají. A to v zájmu „vyrovnání podmínek“, které by zahrnovalo i odvod daní a dalších poplatků zde v tuzemsku. Celkem jasně to zaznělo i v již zmiňovaném interview na Radiofóru, kde výkonný ředitel asociace Aleš Janků řekl:
Já tady nemůžu hovořit za zahraniční firmy, které, jak bylo řečeno, tady nelegálně sází. My nejsme proti tomu, aby tady zahraniční firmy byly, ale my chceme mít stejnou možnost jako ty zahraniční firmy, to znamená, chceme, aby český stát umožnil jak zahraničním, tak domácím subjektům stejné podmínky. A vemte si, že my tady odvádíme podle zákona různé poplatky, tak jak je to v zákoně stanovený, dáváme na veřejně prospěšné účely spoustu peněz a tyto zahraniční subjekty tuto povinnost nemají.
Zakázána budiž i reklama dálkového přístupu
Vraťme se ale zpět k návrhu nového zákona o licencovaných hrách, který již připravilo a do meziresortního připomínkového řízení pustilo Ministerstvo financí ČR. Jak už jsme si řekli, tento návrh zavádí pojem „licencovaných her“, které naštěstí přesněji vymezuje. Tedy her, které jsou ze strany MF ČR explicitně povoleny (udělením příslušné licence).
Ale ani takovéto oficiálně povolené „licencované hry“ nesmějí být provozovány pomocí dálkového přístupu, viz výše. Pokud jde o reklamu na takovéto hry, ta již může dálkový přístup (například Internet) využívat, ale nesmí inzerovat možnost zapojit se do hry pomocí dálkového přístupu, viz důvodová zpráva [DOC, 192 kB]:
Herní zákon zakazuje nejen provozování her způsobem umožňujícím dálkový přístup, ale též šířit reklamu tohoto způsobu provozování. Reklamou se rozumí oznámení o existenci konkrétního projektu provozování her způsobem umožňujícím dálkový přístup šířené komunikačními médii a mající za cíl podporu poskytování těchto služeb a získání nových hráčů.
Cenzura ze zákona?
A to už se dostáváme zpět k tomu, co zaznělo v úvodu článku. K navrhovanému zákonu o licencovaných hrách (tzv. hernímu zákonu) je totiž navrhován ještě jeden doprovodný zákon [DOC, 87,5 kB] („kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o provozování licencovaných her“). Obsahuje v zásadě jen samé vsuvky do jiných zákonů, které je třeba učinit v souvislosti s hlavním zákonem. A jednou z těchto vsuvek je právě vsuvka do zákona č. 480/2004 Sb., o některých službách informační společnosti. Ten obecně zbavuje internetové providery odpovědnosti za obsah jimi zpřístupněných stránek, pokud jej sami neiniciují či neřídí.
Nová vsuvka ale jde proti této premise, a internetovým providerům naopak přidává povinnost aktivně blokovat přístup („zajišťovat nemožnost připojení“) ke stránkám, které odporují dikci zákona o licencovaných hrách:
Provozovatel elektronických prostředků je povinen zajišťovat nemožnost připojení uživatele ke stránkám elektronických prostředků:
- nabízejícím a umožňujícím účast na licencovaných hrách podle zvláštního právního předpisu prostřednictvím sítě Internet, a
- podporujícím jiné zakázané služby a činnosti včetně reklamy na takové služby a činnosti.
Nechme stranou to, že navrhovatelé z MF ČR nerespektují terminologii zákona č. 480/2004 Sb., který nezná „provozovatele elektronických prostředků“, ale pouze „poskytovatele služby“. Stejně tak tento zákon nezná „stránky elektronických prostředků“ a samotné „elektronické prostředky“ definuje výčtem:
zejména síť elektronických komunikací, elektronická komunikační zařízení, koncová telekomunikační zařízení a elektronická pošta,
Předpokládejme tedy, že navrhovatel z MF ČR neměl na mysli prostředky (které mají stránky tak leda v uživatelském manuálu), ale jednu ze služeb informační společnosti. Konkrétně službu WWW, u které lze hovořit po stránkách – a jen neměl dostatek znalostí a inteligence na to, aby se uměl správně vyjádřit.
Nad čím už ale nelze jen tak mávnout rukou, je samotný princip, který nový návrh zavádí: ne že by se zde ukládala povinnost znepřístupnit takové stránky, o kterých někdo oprávněný (tj. soud, byť třeba jen v rámci předběžného opatření) rozhodl, že porušují zákon. Zde se požaduje apriorní blokování něčeho, u čeho není definováno, kdo a jak to bude posuzovat, a co je navíc jen velmi vágně definováno (viz ono „ke stránkám …. podporujícím jiné zakázané služby a činnosti včetně reklamy na takové služby a činnosti“).
Kdopak asi bude rozhodovat o tom, o jaké webové stránky jde? Kdo (jiný než soud) si přisoudí autoritu, potřebnou pro apriorní rozhodnutí, že něco porušuje zákon, či je pouze „jinou zakázanou činností“ a je třeba to znepřístupnit? A kdy to bude dělat? Mají snad internetoví provideři proaktivně surfovat po webových stránkách po celém Internetu a hledat tam nabídku účasti v nějaké (byť i licencované) hře? Nebo něco, co si lze vykládat jako „jinou zakázanou službu“ či reklamu na „zakázanou službu či činnost“? A co když jeden provider dospěje k určitému závěru, a jiný k přesně opačnému? To vše v situaci, kdy zákon hovoří o pokutách až do výše deseti milionů korun?
Nebo si snad příslušnou „autoritu“ přisvojí někdo na loterijním odboru ministerstva financí a dodá všem internetovým providerům něco jako seznam zakázaných WWW stránek, které mají být blokovány? To už by se pak rovnou mohli přejmenovat na „Úřad pro cenzuru Internetu“. Raději ani nedomýšlet…
Ještě ale není všem dnům konec. Zde popisovaný návrh je opravdu teprve jen návrhem a ještě ho čeká dlouhá cesta, než by se stal skutečně platným a závazným. Ještě tedy je čas opravit ty jeho pasáže, které by mohly zásadním způsobem ovlivnit využití Internetu. A aby mi bylo správně rozuměno: nebrojím proti přísné regulaci hazardu a sázení, to vůbec ne. Jde mi o to, jak by tyto snahy (a to snad i neúmyslně) nezasahovaly úplně jinam, do využitelnosti Internetu, a to dosti zásadním způsobem.
ČLÁNKY DO MAILU