Ilustrace: Nenad Vitas
Proti tomu, že Nobelovu cenu míru letos dostaly tři bojovnice za ženská práva (kromě jiného) samozřejmě nic nemám. Za každá práva by určitě měl někdo bojovat. Jsem jen tak trošku zklamán z toho, že Nobelovu cenu nedostaly sociální sítě, respektive lidé, kteří na nich bojovali například za úspěch jarních revolucí v Africe. Těšil jsem se, že se bude opakovat situace z roku 2006, kdy TIME vyhlásil osobností roku tebe. A tebe taky, Míro, i tebe Maruško. Prostě v roce 2006 jsme byli osobností my všichni. Bylo to krásné a dojemné gesto, my všichni jsme se tak dostali po bok světových velikánů, kteří se na titulku a do historie zapsali v minulých desetiletích.
Lindbergh (ten byl v roce 1927 prvním oceněným, přeletěl Atlantik), Gándhí, Hitler, Stalin, Churchill, americký voják a Zuckerberg. To je výběr z oceněných, který před několika lety přijal nás všechny do své hvězdné sestavy.
Vím, Nobelova cena je něco jiného, ale přesto jsem skrytě doufal, že sociální sítě ocenění mohou dostat. Bylo by to další sympatické gesto, které by udělalo radost nám všem. Myslím tím nás, kteří jsme na Twitteru retweetovali zprávy z Egypta či Libye a pomáhali jsme tak revolucím. Trochu větší díl by patřil přímým účastníkům, kteří na Internet nahrávali amatérská videa z přestřelek a tweetovali z přeplněných náměstí. Největší díl by samozřejmě patřil těm, kteří sociální sítě vymysleli a provozují. Mohli jsme si krásně navzájem děkovat a mohli jsme se cítit jako opravdoví držitelé prestižní ceny, tedy alespoň jejího malinkatého kousku.
Sociální média byla prý opravdu favoritem, tedy alespoň podle médií tradičních. Na Facebooku a Twitteru jsem v předvečer vyhlášení nezaznamenal žádné napjaté očekávání týkající se možnosti, že bychom tu cenu mohli vlastně dostat my všichni. Asi mě to napadlo jediného. Sociální sítě (a my všichni, protože tvoříme jejich obsah) byly poraženy třemi dámami z Libérie a Jemenu. Nebyly favoritkami a jejich ocenění je pro mnohé překvapením. No co, někdy favorit prostě nevyhraje.
Mimochodem, když už jsme se v roce 2006 my běžní smrtelníci ocitli díky časopisu TIME ve vybrané společnosti leteckých rekordmanů a masových vrahů (Hitler a Stalin ovšem v tomto případě dokazují, že vítězem může být i ten, kdo svět ovlivnil negativně), neškodilo by se podívat, kdo dostal mírovou cenu v minulosti. Sociální sítě by se v případě letošního vítězství postavily po bok několika amerických prezidentů, Williho Brandta, Matky Terezy, Lecha Walesy, Nelsona Mandely a mnoha lidí, jejichž jména mi upřímně řečeno nic neříkají.
Kdybychom projeli seznam důkladně, určitě by si každý našel někoho, kdo mu nevoní a na základě jehož vítězství v minulosti bychom mohli do Osla nebo Stockholmu zavolat – tak si tu Nobelovku nechte, do téhle společnosti stejně nechceme! Jako alibi by posloužil někomu Obama, někomu Arafat, nemůžeme přece milovat všechny, že? Já se musím přiznat, že by se mi Nobelovka (pro sociální sítě) líbila, ta cena má pořád zvuk a i když se zrodila z vynálezu dynamitu (taky nevím, co má výbušnina společného s mírem, jde patrně o omluvu postiženým vynálezem) panem Nobelem, mír je mír. Kdo by nechtěl mít mírové zásluhy?
Kdy bude další šance, abychom jako součást davu dostali nějakou pěknou cenu? Kdo ví. Každopádně je jisté, že my všichni na sociálních sítích máme nesporné mírové zásluhy, a nejen ty. Zasluhujeme se občas i o ženská práva, tím pádem by nám tři oceněné dámy mohly dát kousek ceny tak jako tak.
ČLÁNKY DO MAILU